Joachim Barrande (*10. 8. 1799 Sangues, jižní Francie † 5. 10. 1883 Frohsdorf u Vídně) - 4. osobnost z cyklu Slavné....

Autor: Marta Jiroudková <marta.jiroudkova(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 01. 04. 2007

Francouzský geolog a paleontolog, stavební technik, vychovatel. Prozkoumal zkameněliny českých starších prvohor; zabýval se železničním stavitelstvím. S Prahou je spojena jeho více než padesátiletá vědecká činnost. Po něm bylo pojmenováno území českých prvohor Barrandien a pražská městská část Barrandov. Uznání dosáhl již za svého života, každoročně zajížděl do Paříže, aby se zde účastnil zasedání Francouzské geologické společnosti. Rozsáhlé přírodovědné sbírky věnoval Národnímu muzeu v Praze: „Zkameněliny z mé sbírky z české země pocházejí, české zemi nechť náleží“. Dar představoval  tři tisíce předmětů umístěných ve více jak tisícovce beden. Součástí učencova odkazu Národnímu muzeu v Praze byla i odborná  knihovna, jeho rukopisné poznámky, deníky a částka 10 000 zlatých, věnovaná na vydání jeho vědeckého díla.      


 Život a dílo
Po studiu na pařížské polytechnické škole a škole na stavbu mostů a silnic zaměřil svůj zájem rozsáhlým soukromým studiem k přírodním vědám, zejména ke geologii. Neuznával Darwinovu teorii druhů, byl přesvědčen o jejich neměnnosti a trvalosti. Nastoupil za učitele matematiky a přírodních věd prince Jindřicha ze Chambordu, vnuka francouzského krále Karla X. Po červencové revoluci roku 1830 provázel bourbonský dvůr do emigrace, nejprve do skotského Edinburgu a v roce 1831 na pozvání rakouského císaře Františka I. do Čech. Nejprve na zámek Buštěhrad u Prahy, později na Pražský hrad. V Praze se postupně seznámil s představiteli českého vědeckého života: s Františkem Palackým, který učil prince němčinu, s jazykovědcem Josefem Dobrovským, s mineralogy Františkem Xaverem Zipem a Antonínem Fričem, ale též s hrabětem Kašparem ze Šternberka, významným přírodovědcem, spoluzakladatelem Muzea Království českého v Praze. Z místa vychovatele byl v  roce 1833 propuštěn, údajně proto, že měl příliš svobodomyslné názory, nevhodné pro mladého prince a stal se nezaměstnaným. Pomohla mu známost s Kašparem ze Šternberka, který mu nabídl místo hlavního inženýra při plánované stavbě prodloužené pražsko-lánské koňské železniční dráhy do Radnic, vedoucí k nově otevírané uhelné pánvi, a která měla pokračovat dál směrem do Plzně. Později spravoval chambordské statky, což mu poskytlo dostatek času a financí, aby dál pátral po prvohorních živočiších. V Praze napsal rozsáhlé vědecké dílo Systėme silurien du centre de Bohệme (22 svazků, 6000 stran, 1160 tabulí); tím proslavil české země v geologických vědách po celém světě. Zachoval si vždy vědeckou skromnost. Přívětivou odpovědí odmítl i čestné občanství města Prahy, které mu bylo nabídnuto. Jako 84letý stařec na podzim roku 1883 odcestoval do rakouského Frohsdorfu, jižně od Vídně, na návštěvu těžce nemocného Jindřicha hraběte Chamborda. Během cesty onemocněl zápalem plic, a svého někdejšího žáka, kterého chtěl povzbudit, přežil pouze o několik dní. Pohřben byl v Lanzenkirchenu.
 
 
 
Pražské stopy
Ještě jako vychovatel podnikal dlouhé vycházky do pražského okolí, do tehdy nezničené panenské přírody. Již za Újezdskou branou se ocitl uprostřed sadů, luk a vinic. V Prokopském údolí objevil zkameněliny – pygidii trilobita Odontochile rugosa. Ke studiu českého silurského útvaru jej přivedly další nálezy u Tejřovic a Skryjí na Berounsku a u tzv. Bílé skály pod Dívčími hrady u Zlíchova. Zkameněliny mu nosili i náhodní lidé, kterým za to vyplácel honorář. Zaměstnával i „skalníky“ za hodinovou mzdu, systém však zavrhl jako neekonomický. Z Hradu se nejprve přestěhoval na Malostranské náměstí čp. 36 do domu U Flavínů, s velkým nástěnným obrazem Korunování Panny Marie na fasádě. Později žil v pětipokojovém bytě v nárožním domě č.p. 419 na dnešní Vítězné třídě, položeném ve třetím poschodí, kde od roku 1852 začal postupně připravovat k vydání své životní dílo. Na činžáku je umístěna pamětní deska s jeho bystou, odhalená v roce 1969. Byt se plnil bednami s trilobity, diluviálními měkkýši a hlavonožci, což byl základ jeho budoucí světoznámé sbírky. S litografickými nákresy mu pomáhal jeho přítel v nedalekých Sovových mlýnech na Kampě, pražský advokát Ladislav Pinkas, otec malíře Soběslava Pinkase. Skalní útvar nad Vltavou byl na vědcovu počest nazván Barrandovem. Silnice, která zde vede, byla založena za francouzsko-bavorské okupace Prahy v roce 1742, kdy po nástupu císařovny Marie Terezie na trůn rpku1740 vypukly války o habsburské dědictví. Směrem na Strakonice se původně jezdilo přes barrandovskou plošinu, cestě okolo Vltavy bránila strmá skaliska spadající k hladině řeky. Na kolmé stěně byla roku1884 ve výši 20 m zasazena železná deska o rozměrech 4,8 x 1,5 m s Barrandovým jménem. O čtvrté hodině odpolední dne 14. června vyjeli prof. Jan Krejčí, dr. Antonín Frič a  další hosté na velkém parníku k chuchelským skalám. Odhalení desky proběhlo bez okázalosti a v souhlase s životem a působením zesnulého učence. Když parník zakotvil před pamětní deskou, předseda sboru prof. Jan Krejčí, zakladatel české geologie, pronesl: „ …zasadili jsme desku se skvoucím jeho jménem, abychom připomenuli jeho zásluhu na prozkoumání dávno vyhynulého tvorstva, čímž zahájil novou éru přírodovědeckého výzkumu v Čechách“. Deska byla vyrobena v Českomoravské továrně a zasazena na pozemcích podnikatele ve stavebninách Maxe Hergeta. Ve 30. letech 20. století na pustých skalních vrcholcích vznikla z iniciativy Václava a Miloše Havlových nová pražská vilová čtvrt Barrandov, postavená v duchu Hollywoodu, bohémského předměstí Los Angeles v Kalifornii. Zároveň zde vyrostly rozsáhlé filmové ateliéry a moderní vyhlídková restaurace s koupalištěm.
 
Zajímavosti
Barrande vedl přísný a zbožný život. Vstával časně, snídal polévku nebo kávu podle přesně určeného pořádku, o jedenácté hodině přesnídával jablko, o dvanácté vycházel na pravidelnou procházku, o třetí hodině obědval, nejraději měl čerstvé ovoce, fíky, ořechy, hrozinky. Pivo pil míchané s vodou a přislazoval si je cukrem. Po obědě si nechal servírovat černou kávu. Při vědeckých výpravách se živil pouze chlebem a mlékem. V neděli chodil pravidelně na mši ke sv. Mikuláši na Malou Stranu. K dámám se choval vždy dvorně a uhlazeně, nezapřel francouzský šarm. Bádání jej pohltilo natolik, že se neoženil. Staromládeneckou domácnost mu vedla matka později slavného básníka a novináře Jana Nerudy (1834-1891) Barbora, která jej také učila česky. Barrande si ji velmi oblíbil a říkával jí Babette. Na její počest nazval jednoho z trilobitů Babinka prima. S Nerudovou matkou se seznámil na Pražském hradě, kde působila jako pokojská u vévody de Guiche. Barrandemu obstarávala domácnost v domě u Otakara II. na rohu ulice Chotkovy (dnešní Vítězné ul.) a Újezda. Smíchovský rodák, spisovatel a žurnalista, Jakub Arbes ji v arabesce Trilobit, situované do roku  1835,  vykresluje jako kyprou ženu, - „…to jí bylo právě čtyřicet a měla ročního chlapečka.  Vylíčil její:  „…boubelatý červenolící obličej s živýma očima, lehýnce zahnutým nosem a odulými zdravými rty, kolem kterých pohrává úslužný úsměv… Její oděv byl prostý, ale čisťounký šat městský: kartónová sukně je zakryta sněhobílým fěrtochem bledě modrými hvězdinkami zdobený, buclaté tělo s kyprými ňadry vězí v ozdobně lemovaném špencru. Na hlavě bledě žlutý šáteček s hnědou obrubou, na nohou černé střevíčky s mašličkami.“ Dozvíme se zde také, jak si Barrande přinesl z Dívčích hradů podivný kámen s trilobitem, který paní Babette vyhodila, ale pak vrátila na pánův stůl. Na hospodyni si Barrande tak zvykl, že kdykoliv odcházela z domu nakoupit, připomínal ji: „Přijďte brzy, mně by se stýskalo!“ Jako výraz sympatií k českému národu učenec vymýšlel pro zkameněliny  místní pojmenování: Vlasta superba, Šárka infelix, Královna bohemica, Kropenatý ocásek, Pantáta, Synek. Jeden z exemplářů nese název opery Bedřicha Smetany  Prodaná nevěsta (Panenka vendita).  
 
 
Reflexe
V Barrandově pozůstalosti se zachoval dopis pod jménem Nerudovy matky, nepochybně však psaný rukou čtrnáctiletého studenta Jana Nerudy. Dopis je z roku 1848, kdy v Praze vypukla revoluce, je psaný německy, obsahuje drobná domácí sdělení o šatstvu a podobně: „Prosím Vaši milost, zůstanou ještě venku, protože je zde velmi neklidno, dokud sama nepřijedu nebo nevzkážu…“.  Barrande se před nepokoji uchýlil na venkov (snad do Buštěhradu), a starostlivá Nerudova matka mu nedoporučovala předčasný návrat do Prahy. Po učencově smrti Neruda Barrandemu věnoval vzpomínkový fejeton v Národních listech (21. 10. 1883): O tom muži vznešeném ovšem se nesmí psát hravým způsobem fejetonistickým. Veškeré časopisy naše mají za úkol, aby význam učence toho naprosto neobyčejného, toho kavalíra cizince a velkomyslného přítele českého národa uvedly v plné a trvalé vědomí národa toho. Znal jsem ho od nejútlejšího mládí svého. Činil na mne dojem muže již starého, což způsobila asi jeho lysá hlava a jeho vážnost a opravdovost. Byl vysoké, přímé postavy, teprve v letech nejpozdějších, ale spíše studiemi než stářím, šíje jako by se poněkud naklonila, tělo však zůstalo přímé, krok jeho pevný a rychlý. Líc Barrandova, výrazuplná, nevýslovně klidná, měla cosi velebného. Vídal jsem ho od dětství po mnohá a mnohá léta co den, mluvil s ním často, ale úsměv na tváři jeho, třeba jen lehký, postihl jsem jen málo kdy. Podnes, kdykoli sobě myslím muže naprosto opravdového, cílů svých sobě plně vědomého, myslitele velkého, tane mi na mysli tvář Barrandova…Osobně znalo Barranda v Praze jen málo lidí. Neúčastnil se nikdy zábav, pracoval od svítání, a teprve pozdě odpůldne vycházel na osamělou procházku nebo trávil nějakou tu hodinu v kruhu přátelském, aby zase pookřál. Několik měsíců žil vždy v Praze, několik zase v Paříži, kdež měl své zátiší v postranní ulici poblíž náměstí sv. Sulpice…Dvě bolesti mně přece způsobil Barrande. Vlastně jednu bolest a jedno spletení myšlenek, ale velké spletení. Tu bolest způsobil malému studentíku Nerudovi, když si ponechal velkou část zkamenělin, které Neruda nasbíral v Berouně o prázdninách…. A když jsem vyrostl, vyzrál a první svou sbírku tiskem vydal, nesl jsem exemplář Barrandovi. Za několik dní pak mně řekl: ´Nu, četl jsem, a některé se mně líbily. Ale víte – básně psát, to není nic pro váš národ. Snad vám kamarádi připíjejí teď šampaňským (Barrande si to myslel po francouzsku); chcete-li však národu svému opravdu prospět, nechte veršů a chopte se některé přísné vědy´. Byl jsem zničen. Tím jistěji, že jsem Barrandovi z plné duše věřil. Také jsem přemýšlel, do které vědy že se mám honem pustit…  
 
L: Vladimír Kovařík: Literární toulky Prahou, Praha 1980; Karel Krejčí: Kapitoly o Jakubu Arbesovi, Praha 1955

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain