Teresie Duchácká (* 24. 9. 1855 Praha Smíchov, † 14. 2. 1930 Praha Smíchov)

Autor: Marta Jiroudková <marta.jiroudkova(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 22. 05. 2007

Učitelka a  dlouholetá ředitelka obecné dívčí školy na Smíchově, organizátorka kulturního a společenského života. Věnovala se  sociální a humanitární činnosti, podporovala nemajetné děti, zajišťovala jim ošacení a otevřela pro ně žákovskou kuchyni. Čestná členka pěveckého spolku Lukes, jeho archivářka. Autorka zpěvníků a  příručky českého pravopisu. Ke konci života napsala rozsáhlé a podrobné Dějiny smíchovského školství, které vydala v roce 1930 vlastním nákladem.


Život a dílo
Pocházela z jednoduchých sociálních poměrů, ze tří dětí. Její otec byl zaměstnancem místní porcelánky a záhy zemřel. Díky matce se obě sestry Terezie a Anna staly učitelkami a syn Bohuslav knězem, když vstoupil do řádu strahovských premonstrátů. Nejstarší Terezie po absolvování vyšší dívčí školy na Smíchově vstoupila do druhého ročníku Ústavu pro vzdělávání učitelek v Praze. Roku 1874 získala vysvědčení dospělosti a nastoupila jako prozatímní podučitelka na I. obecnou dívčí školu na Smíchově. Zkoušky učitelské způsobilosti vykonala v listopadu 1876. Až do roku 1903, kdy byla jmenována ředitelkou  IV. obecné školy dívčí na Smíchově, nezměnila místo. Jako učitelka byla považována za stavovskou mluvčí učitelstva na smíchovském okrese.  Byla vynikají pedagožka, sledovala nejmodernější výukové trendy. Její praktická příručka Pravopis ve škole obecné (s K. Taubenekem), patřila po dlouhá léta k nejlepším jazykovým pomůckám. Horlivě se věnovala i  mimoškolní činnosti, byla autorkou veršovaných deklamací a příležitostných proslovů a zpěvů, pořádala výlety, vycházky a humanitární podniky.  Roku 1892 založila s místními dámami na Smíchově žákovskou kuchyni, v níž se stravovalo čtyřikrát týdně  v zimních měsících 200 dětí, později až 500. Pod jejím vedením vývařovna pracovala po dobu 37 let.  Jako nadaná zpěvačka a pianistka navštěvovala hodiny u Zdeňka Fibicha (1850-1900),  harmonizovala hudební doprovody k tělocvičným hrám. Od  roku. 1874 působila jako zpěvačka (alt) v pěveckém spolku Lukes, v jeho dámském odboru. Dlouhá léta  byla jeho místostarostkou a jednatelkou, a udržela spolkový chod i v nesložitějších situacích. Přes čtyřicet let zde působila jako archivářka. Vydala Památník pěveckého spolku Lukeš na Smíchově 1863-1888.  Za mimořádné zásluhy obdržela „zlatou medaili“ a bylo jí uděleno čestné členství spolku Lukes. Od školských úřadů byla poctěna čestným titulem ředitelky a čestnou medailí. Dne  1. dubna 1920 odešla po 46 letech služby na odpočinek.  K 70. narozeninám uspořádali její ctitelé slavnostní pořad v Národním domě na Smíchově, kde byla oceněna její celoživotní kulturní a sociální práce.
 
 
 Pražské stopy
Dekretem c. k. zemské školní rady z 6. 7. 1903 ustanovena byla Terezie Duchácká, až po dobu definitivní učitelky I. třídy při I. obecné  škole dívčí, definitivní řídící učitelkou při IV. obecné škole dívčí. Úřad nastoupila 1. září 1903. „Hned při zahájení své práce ve škole musela jsem žádati o  paralelku, neboť do 3. třídy zapsáno bylo 170 dívek. Pro dosavadní dvě třídy bylo to číslo přespočetné… IV. obecná škola dívčí měla 5 tříd postupných, 3 definitivní a 5 zatímních poboček, úhrnem 13 tříd… Ve školním roce 1903 – 4 bylo ve školách 3466 chlapců a 3120 dívek, úhrnem 6586. V městských opatrovnách bylo koncem roku 162 hochů a 175 dívek, úhrnem 337. V městské škole mateřské koncem roku 62 hoši a 68 dívek, úhrnem 130…“  (T. Duchácká). Do výslužby odešla dne 1. dubna 1920. Před tím měla dovolenou od 15. 9. 1919 do 31. 3. 1920. Do třídní knihy zatímní ředitelka Zd. Koubková o jejím odchodu ze školy zapsala: Ku konci března 1920 rozloučila se ředitelka T. Duchácká s učitelským sborem a dětmi…Na škole působila od 1. 9. 1874, tedy téměř 46 let, stále ve svém rodišti na Smíchově, často za poměrů stále trudných, kdy ve třídách bylo množství dětí, plat malý a práce učitelů málo ceněna…Práce její bývala poctivá, svědomitá a četná. Pracovala nejen pro dobro a rozkvět školy, pečovala také nezištně o děti strádající, starala se o výživu a ošacení chudé mládeže (T. Duchácká).
 
 
 
Zajímavosti
První škola, ovšem česká, zřízena byla na Smíchově  teprve roku 1785 o jedné třídě a stačila z nouze pro tehdejších 60 čísel popisných. Stalo se tak nepochybně nákladem tehdejších jurisdikcí, a škola umístěna v nynější továrně č. p. 81 na straně obrácené ke kostelu ve skrovné světnici… Roku 1790 k tehdejší staré farní budově, na jejímž místě stojí nynější nová, na straně kostela škola nová o jednom patře vystavěna s dvěma světnicemi pro školu a s obydlím o jednom pokoji a kuchyní v hořením patře pro učitele, i vyučováno od té doby bylo dlouhá léta ve dvou třídách…V lepších kolejích pohybovalo se školství od konce školního roku 1880/1, nejenom že byl počet tříd všech čtyř školních ústavů doplněn, nýbrž u škol chlapeckých ještě o dalších 6 a u škol dívčích o další 4 třídy převýšen byl…Při sčítání obyvatelů vůbec a školních dítek v letech 1880 bylo zjištěno, že na Smíchově přibylo za jedenáct let o 9656 obyvatel (celkem zde žilo 24984 lidí). K českému jazyku se hlásilo 21520 obyvatel (86,14 %) a k jazyku německému 3044 obyvatel (12,1 %). Na všech českých a německých školách bylo zapsáno 3408 dětí… Dle národnosti by měly děti být zastoupeny na českých školách číslem 2935 a na německých školách 473. Dle skutečnosti navštěvuje české školy 2389 (70,10 %) a německé školy 1019 (29.90 %). Průměrný počet dětí v jedné třídě činil u českých škol dokonce až 90, u německých tříd nikdy nepřevýšil  počet 60 žáků… (J. Böhm).
 
 
Reflexe
 
„Byla jsem žačkou vyšší dívčí školy od roku 1869 – 1871…Oba dva roky bylo nás ve třídě po 21. Dopoledne byly předměty literární, odpoledne šití a jiné ženské ruční práce. Byla jsem v této škole přešťastna. Zacházelo se s námi mile a spíše po přátelsku, přičemž hravě vkládaly jsme si do paměti tolik nových a zajímavých věcí, že nesnadno říci, čemu raději jsme se učily. Vrcholem laskavosti byl ovšem Zoubek (ředitel školy) sám. Učil dějepisu a literatuře. S ním procházely jsme se zvláště po minulosti české, i nezapomenu, jak dojalo nás vyprávění o době husitské. A hned k dokladu svého vyprávění nosil s sebou knihy, z nichž předčítalo se vždy odpoledne při ručních pracích. Četly jsme ukázky z různých spisovatelů, četly jsme některá kázání Husova. Sofoklova Antigona probírala se při hodině…Zoubek vodíval nás též po Praze na různá památná místa, navštěvoval s námi své přátele – spisovatele. Zvláště u probošta Václava Štulce častými bývaly jsme hosty. Všude spatřily jsme spousty knih…A jak litovala jsem, když můj otec z vlasteneckého nadšení věnoval  je právě zřízené smíchovské obecní knihovně. Pamatuji se, že měl také Zapovu Českomoravskou kroniku a mnoho ročníků Mikovcova Lumíru, těch mi bylo nejvíce líto a jen stěží jsem zachránila Mikovcovy Starožitnosti a památky země české… Vzpomínám též, jak dojemně vylíčil nám zásluhy Karla Jaromíra Erbena, než vedl nás 23. listopadu 1870 k pohřbu jeho na hřbitov malostranský v Košířích. Položili jsme na rakev kytici v upomínku na krásnou Kytici balad zvěčnělého básníka…“ (T. Duchácká)
 
L: Josef Böhm: Monografie města Smíchova s dvěma popisnými plány, Nákladem smíchovské rady městské. Tiskem V. Neuberta na Smíchově, 1882; Terezie Duchácká: Dějiny smíchovského školství. Tiskem Emila Stiburka na Smíchově, 1930

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain