Josef Durdík (*15. 10. 1837 Hořice v Podkrkonoší, †30. 6. 1902 Praha)

Autor: Marta Jiroudková <marta.jiroudkova(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 22. 05. 2007

Filozof, estetik, umělecký kritik, považovaný za zakladatele českého moderního filozofického písemnictví. Významný představitel herbartismu, jejž doplnil prvky darwinistického evolucionismu. Podněty čerpal z pozitivizmu, především z prací anglického filozofa J. S. Milla. Zabýval se dějinami novověké filozofie, klasifikací věd a estetikou. Překládal a vykládal básníky (Byron, Mayer, Hálek aj.). Začínal jako  středoškolský profesor přírodních věd, matematiky a logiky, roku 1874 se stal mimořádným, roku 1880 řádným profesorem pražské (od roku 1882 české) univerzity. Ve stejné době vycházely v oblasti výtvarného umění estetické práce Miroslava Tyrše (1832-1884), zakladatele Sokola.  Durdík, jako zemský poslanec, se zasazoval o všestranný národní rozvoj a podporoval vyšší odborné vzdělání. Na Durdíkovy jazykové práce navázal ve 20. století Pražský lingvistický kroužek.
 


Život a dílo
Pocházel z vlastenecké rodiny z Hořic v Podkrkonoší, podobně jako jeho mladší bratři (Alois, Pavel a Petr) byl od mládí veřejně činný. Z bratrského čtyrlístku byl ze společenského hlediska nejúspěšnější. Působil na středních školách v Hradci Králové, Litomyšli a v Praze, od 70.let přednášel filozofii a literární kritiku na univerzitě. První razil definici filozofie jako „vědy, která na základě výsledků ostatních věd jednotný názor sestrojiti hledí…“.  Zabýval se tříděním věd (filozofie, psychologie a estetiky), úspěšně zaváděl české filozofické názvosloví. Opíral se o matematicko-přírodovědné hledisko (Leibniz a Newton; Darwin a Kant). Snažil se vyrovnat rozpory mezi optimismem Leibnizovým a matematicko-astronomickými spekulacemi Newtonovými a mezi vývojovou naukou Darwinovou. Pohyboval se mezi filozofií, náboženstvím a přírodovědou. (Dějepisný nástin filosofie novověku, 1877). V oblasti estetiky se zabýval studiem „krásna“ (Všeobecná aesthetika, 1875; Poetika jakožto aesthetika umění básnického,1881, I. díl.), udivoval svou důkladností a systematičností. V oblasti kritiky se inspiroval rakouským estetikem Robertem Zimmermannem. Dobové studie vydal v souboru Kritika (1874). V tisku hájil Vítězslava Hálka, objevil dnes již pozapomenutého romantického básníka Rudolfa Mayera, kterého připodobňoval ke K. H. Máchovi. Jako odborník byl v paradoxnější situaci než později F. X. Šalda:  „…jaké ubohé literární zjevy musel rozebírati nejsložitějším kritickým aparátem, aby jejich ubohost prokázal“ . Bohužel však neřekl nic významného o Janu Nerudovi, Karolíně Světlé nebo Jaroslavu Vrchlickém. Byl autorem dvou historických tragedií (Kartaginka, Stanislav a Ludmila), které se však na jevišti neuplatnily. V oblasti rétoriky je podnětná jeho Kalliologie čili o výslovnosti (1872). Příchodem T. G. Masaryka na pražskou univerzitu jeho vliv postupně klesal. Pro své konzervativní názory se dostal do společenské izolace.
 
 
Pražské stopy
Prof. Josef Durdík bydlel dlouhá v léta poblíž Kinského zahrady na Smíchově v domě čp. 327 v poměrně klidné dnešní Drtinově ulici, na kterou navazují ulice Holečkova, Zubatého a Viktora Huga. Pobyt na levém břehu Vltavy mu nabízel nepřeberné množství procházek a výletů. Na dobu, kdy zde prof. J.  Durdík, milovník přírodních krás a neobvyklých pohledů na město, žil, vzpomínal spisovatel Jan V. Sedlák: „Když se někdy dívám z terasy v zahradě Kinských, vidím Smíchov jako na dlani, komíny továren, pivovarů dýmají, někdy zazní i kostelní zvony, příjemného zvuku, které připomínají domov…Za studentských let  bývala nábřeží tichá a klidná. Chodívali tady starší literáti a vědci, chodíval tady Viktor Dyk, Josef Durdík a mladíci z Uměleckého měsíčníku. Později sem dolehly vlny hluku. Zbylo tiché nábřeží na smíchovské straně s vonnou alejí akátovou. Tož se musíme uchýlit na podbřeží. To smíchovské je tiché, tišší než naproti pražské, až na Císařskou louku se můžeš proběhnout a dýchat čistou vodu Vltavinu…“  (Srdce vlasti. Můj Smíchov)
 
 
Zajímavosti
„Mladá česká univerzita začala brzy vydávat své plody. Přišli na ni mladší učitelé většinou ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří se od počátku pokoušeli ve svých vědní  oborech uskutečnit náročné programy výstavby moderní české vědy. Na obou humanitních fakultách právnické a filozofické působili mj. státovědci a národohospodáři Albín Bráf a Josef Kautel, jazykovědci Josef Král a Jan Gebauer, historikové Antonín Rezek a Jaroslav Goll a filozof a sociolog T. G. Masaryk… Mladí učitelé mohli navazovat nepředchozí výsledky: filologové na Martina Hattalu a Jana Kvíčalu, historikové na práci V. V. Tomka a Josefa Kalouska, ve filozofii na práci Jana Durdíka…“ (O. Urban)
 
Reflexe
Českoslovenští herbartovci
„Filosofická romantika trvala v Československu déle než v Německu, protože nám schází období německé levice hegelovské, období Straussovo, Büchnerovo, Feuerbachovo, Marxovo. Materialismus a radikalismus proticírkevní se ozývají z agitačních brožur Alfonse Šťastného, předchůdce našeho hnutí agrárního a rozptýlených narážek na vývoj světa, na hmotnou podstatu života, na nemodernost katolictví atd. Nábožensky je to doba pantheismu, kterým si inteligence pomáhala z rozpaků od romantismu až do války světové; politicky udával tón liberalismus staročeský: František L.  Rieger, smýšlením liberál, byl vůdcem národa. Řečnictví, t. j. formální výmluvnost, tehdy kvetly a projevují se i v traktátech filosofických, zvláště u Josefa Durdíka.“  (E. Rádl)
 
 
 
 
L: Otto Urban: Česká společnost 1848-1918, Svoboda 1982;  Emanuel Rádl: Dějiny filosofie. Novověk, Praha 1933; Srdce vlasti. Praha očima básníků a umělců, Českomoravský kompas 1940
 

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich