Karl Egon Ebert (*5. 6. 1801 Praha, † 24. 10. 1882 Praha Smíchov)

Autor: Marta Jiroudková <marta.jiroudkova(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 12. 06. 2007

Německý básník a spisovatel biedermeierovské a romantické Prahy, hlavní představitel zemského patriotizmu. Autor vlastenecky laděných eposů a her. Od mládí byl v přátelství s historikem Františkem Palackým a dalšími představiteli českého národního obrození. Šlo mu upřímně o dorozumění mezi Čechy a Němci. Aktivně se podílel na politickém a kulturním životě  české Prahy od dvacátých let 19. století. Revolučního roku 1848 se zúčastnil jako člen umírněného křídla sněmu. Za německé básníky byl přítomen Slovanskému sjezdu na Žofíně v témže roce. Ke konci života se spíše přikláněl k německému politickému  programu.   


Život a dílo

Pracoval ve službách šlechtické rodiny Fürstenberků, nejprve jako knihovník, později jako správce jejich majetku v Čechách.Významnou funkci převzal po svém otci, dvorním radovi a advokátu Michaelu Ebertovi. Stýkal se s českými obrozenci. Zemské vlastenectví se výrazně projevilo v jeho díle, převážně věnovaném  námětům z českých dějin a básnickému zpracování  starých pověstí. V  r. 1848 vystupoval jako mluvčí německých spisovatelů při jednáních o svobodě tisku. Z podnětu Palackého a Eberta se sešla 18. března 1848 společná schůze českých a německých spisovatelů v restauraci Arciknížete Štěpána na Koňském trhu (Václavské nám. č. 29/825-6, dnes hotel Evropa). Prohlášení podle Václava Vladivoje Tomka (Paměti z mého života) podepsalo padesát devět účastníků:  Z české iniciativy přirozeně vyplynul jeho převážně český ráz. Vůči této formě „počešťování“ řada mluvčích německé liberální inteligence neměla zásadní námitky… V tomto smyslu bylo také koncipováno společné prohlášení českých a německých spisovatelů…Vedle představitelů českého literárního života můžeme číst podpisy Karla Egona Eberta, Ignáce Kurandy, Mořice Hartmanna, Alfréda Meissnera a dalších… (O.Urban) Pokud jde o Ebertovo dílo, byla jím Praha dávných pověstí a Praha historická. Vytvořil básnické skladby Vlasta, Břetislav a Jitka, Čestmír. Skladba Vlasta (1829) je rozsáhlá báseň o dívčí válce. Formu převzal od Ludvika Uhlanda (1787-1862) a naplnil ji obsahem, který mu poskytovaly domácí kroniky. Téma zpracoval podle Clemense Brentana (1778 – 1842) a Van der Velda Die böhmischen Amazonen, 1827. První ukázky z Ebertovy Vlasty byly otištěny v Muzejníku. Hlavním pramenem pro něj byla kronika Václava Hájka z Libočan. Děj je stručný. Vlasta, která se postavila do čela dívek, je ovlivňována kouzelnicí Strabou, živící její nenávist k mužům. V druhé knize je vzbouřenými dívkami lstí zajat Ctirad a nakonec je popraven. V třetí části líčí Ebert konec dívčí války. Dívky jsou poraženy a Vlasta padne. Dílo vytvořil během dovolené u františkánů v Hájku u Unhoště a vyšlo u Calveho v Praze (1829). Břetislav und Jutta je dramatem z českých dějin 11. století. Dlouho se udrželo na repertoáru německého i českého divadla pro svůj romanticko milostný obsah. Příběh končí smírem Břetislava a německého císaře, uraženého Břetislavovým únosem Jitky, vzrůstem české moci i odmítáním poplatků říši. V Praze se odehrává až poslední jednání, kdy na Vyšehradě je uzavřen sňatek obou protagonistů a zároveň smír s  císařem. Idea dramatu je vyslovena v posledních verších: …bratrské vztahy Němců a Čechů jsou nejlepší službou zemi. Drama bylo naposledy hráno k Ebertovým sedmdesátinám (1871).     

  
Pražské stopy

„K. E. Ebert se narodil v domě „U zlatého slunce“ (Valdštejnská ul. č. 20/161), později již jako správce fürstenberského panství obýval tzv. Malý fürstenberský palác na Malé Straně, nedaleko svého rodiště. V nedaleké Tomášské ulici (č.15/15) žil Ebertův švagr, český hudební skladatel Václav Jan Tomášek, v jehož saloně se scházela pražská hudební společnost. Místem častých Ebertových setkání s jeho literárními druhy a přítelem Františkem Palackým bývala kavárna U Štenců (Malá Strana, Mostecká č. 55) a  v Saském domě. Později Ebert bydlel na Novém Městě v blízkosti nádraží státní dráhy (nyní Masarykovo nádraží) v Hradební ulici (dnes neexistující č. 1015) v domě, který patřil sochaři Emanuelovi Maxovi. Stáří  trávil uprostřed zahrad: z Nového Města se odstěhoval na Smíchov do Karlovy ulice č. 332 (Holečkova a roh Jeronýmovy, kde měl výhled do Kinského zahrady). Poslední léta svého života prožil v Keilově vile (Smíchov, Kartouzská ul. č. 1054/II). Dnes je tato vila zcela přestavěná a stojí uprostřed průmyslových podniků. Ebert je pochován na hřbitově na Malvazinkách. Prostý hrob je ozdoben německým nápisem, který v překladu zní: ´Pozemské je dobojováno. Avšak oč duch usiloval a zápasil, žije a působí nesmrtelně písmem a slovem dál. Sestra bratrovi…´ “ (P. Kneidl)

 
Zajímavosti

Hudební skladatel Václav Jan Tomášek zasedal u Měchurů se svou přimračenou tváří pod špatně přilepenou parukou, s medvědím tělem, které se nepohodlně vměstnávalo do parádních křesel, tak trochu jako v kruhu rodinném. Oženil se s dcerou knížecího fürstenberského rady a vrchního ředitele panství a podniků Eberta, osobností společensky vynikající a vlivné. Advokát Měchurka byl hrd na to, že může tohoto všemocného vládce Křivoklátu, Lán a Kladenska počítat mezi své přátele a hosty. Tomáškova tchána doprovázel jeho elegantní syn. To byl Karl Egon Ebert, pražský básník a estét, důvěrný přítel mladého Leopolda Měchury, autor epické skladby Vlasta i jiných děl z českého dávnověku, uznaný krasavec a dandy staropražských promenád. U Měchurů se otáčel kolem líbezné dcery Antonie, ačkoliv jeho sebevědomé dvoření bylo u ní marné…Dodejme, že Antonii se obdivoval i mladý František Palacký, a teprve když byl odmítnut, vyhledával přízeň její starší sestry Terezie, která se stala jeho ženou… (E. Bass: Lidé roku osmačtyřicátého, Praha 1940)

 
Reflexe
 
Vidění vyšehradské
K. E. Ebert
 

Růžní obláčkové, bledší, pořád bledší čeří vzduch,

z údolu sem hlubokého stoupá šedý šlář plný tuch,

 tmavší se teď lesy zračí, dole zhaslá vlna zní,

slunce zašlé k výšinám jen pozdrav sálá poslední…

 

Sen tu rozprostřel svou peruť, aby nad oblaka nes,

a co mrtvo, znovu žilo, a co dávno, bylo dnes,

a již rozpukla se země, stoupal, stoupal světlý stín,

dva to zjevy, zářné oba, vznořily se ze hlubin.

Oba jeden zázrak stkvoucí, on i ona družný vděk,

vladaři to dávných časů, světa, jenž se v propast smek,

leč ne jako přístrach noční, ne jak stinná ponurost,

jen ta roucha vyrudlá už, bledost na tvářích jim host.

 

Blíž a blíž jdou, muž a žena; ona s kouzlem čárných krás,

nebes vnada tvář jí krášlí, sílu tají štíhlý pás,

a ten druhý stín byl stařec, výsostí plál jeho hled,

moudrost na čele měl psánu, radost, jarost věčný ret.

 

Mlčky kráčeli teď oba, chlum kde svahem stoupal výš,

postáli tam, dívali se, zřeli vzhůru a pak níž

k řece dolů, do dálky zas, k městu a zas vůkol pak,

a teď úsměv zjasnil ústa a teď jak by zkvet jim zrak…

 

Nenávist i msta už zkrotly, jak to nebe, jak ten čas,

hvozdů tmy se prosvětlily, zrá však všude zlatý klas,

dozněl třesk a hlas zbraní, zákonem běs za své vzal,

ale mír a umy jeho nový řád těm lánům dal…

Praho, zdar! ty město chrabrých, slavně vzrůstej dál a dál,

láska poutem tvým buď vnitřním, moudrá síla buď tvůj val;

 nezničí tě žádná doba, ty však časy udoláš,

zlatí dnové čekají tě na věky, ty prahu náš!-

 

Děla to a už se vrací v těsné stěny převislé,

a já za ní v svatém chvění: - Libuše! Ó Přemysle!-

Ale u cíle už byli, klesla roucha plná zdob,

do objetí pohroužení klidně klesli ve svůj hrob…

 

(Přeložil Pavel Eisner pod pseudonymem Josef Machuta)

 
 

L: O.Urban: Česká společnost 1848-1918, Svoboda 1982; Pravoslav Kneidl: Pražská léta německých a českých spisovatelů, Praha 1997; Eduard Bass: Lidé roku osmačtyřicátého, Praha 1940

 

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich