Ferenc Futurista (* 7.12.1891 Mníšek pod Brdy, †19.6.1947 Praha)

Autor: Marta Jiroudková <marta.jiroudkova(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 10. 08. 2007

Populární herec, zpěvák, režisér a kabaretiér; nevlastní bratr Emana Fialy (1899-1970). Svým pseudonymem připomínal nekonvenčnost modernistických uměleckých směrů začátku století (futurismus). Jako kabaretiér zobrazoval klaunské excentrické lidové typy, což mu zajistilo značnou diváckou popularitu. Svým drsným, ale realistickým projevem měl vliv na další české herce. Obsazován byl i do filmů, většinou však hrál jen vedlejší role.

Namluvil a nazpíval řadu gramofonových desek, mj. dramatizaci Haškova Švejka. Po válce spolu s E. Fialou, hercem, skladatelem filmové hudby a klavíristou, se kterým prošel většinu svých angažmá, založil v paláci „Kotva“ zábavnou scénu „F+F“ a krátce před smrtí hrál v obnoveném divadle „V+W“ U Nováků.

 

Život a dílo
 

 

Futuristovým otcem byl divadelní ředitel a filmový herec němého filmu Karel Fiala. Matka mu v šesti letech zemřela a otec se znovu oženil. Z Mníšku pod Brdy se přestěhoval na Smíchov, kde měl s novou ženou syna Emana (1899). František se nejprve vyučil štukatérem u Antonína Rédla na Vinohradech a potom studoval sochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesorů Suchardy a Kloučka. Je autorem soch (Spravedlnost, Práce, Vlast a Samospráva), umístěných na fasádě secesní radnice v Humpolci, postavené architektem F. Kavalírem  v letech 1912-14.  Vytvořil také hlavy klaunů nad bočními vchody Vinohradského divadla v Praze. Víc než sochařství ho však zaujalo divadlo. Mezi léty 1913-45 prošel celou řadou kabaretů (Červená sedma, Rokoko, Bum, Červené eso), karlínským Varieté, smíchovskou operetní Arénou“,  Divadlem komiků (zde hrál s Járou Kohoutem) a operetou v Nuslích. Zprvu to byl Longenův kabaret Bum (1920), kde účinkoval a soupeřil s Vlastou Burianem. Dále Červená sedma (1921), kde si vydobyl pozornost parodiemi na poezii futuristů. V tu dobu byla Sedma na svém vrcholu a na jejích prknech se vystřídali všichni nejslavnější komici. Avšak již v březnu 1922 kabaret zanikl - neboť oba největší komici (Futurista a Burian) scénu opustili. Jejich sarkastický humor dobře zabíral u lidového publika, ale nezapadal do noblesnějších představ zakladatele Červené sedmy  Jiřího Červeného.  Futurista své drastické herectví excentrického klauna stavěl na groteskně nadsazeném výrazu v mimice(při smíchu vyčnívající přední zuby, výrazná hra očí), na deformaci hlasu a na poněkud hrubším až černém humoru. Publikum pak táhlo za Vlastou Burianem či Ferencem Futuristou, kteří se vydali každý na svou dráhu. V této době Futurista přešel do Městského divadla v Praze na Vinohradech (1922-24), kde jej např. režírující Karel Čapek obsadil do Moliérových aktovek a Jaroslav Kvapil mu svěřil roli prince v Shakespearově Cymbelinu s velkým úspěchem. Přes příznivý ohlas vážnějších rolí se Ferenc vrátil ke kabaretu s tím, že dobrých herců je dost, ale kabaretních málo. A tak svůj humor, který kritika často označovala jako obhroublý, provozoval na různých pražských scénách, mj. v revuální Aréně na  Smíchově (1926). Jeho ostrého humoru se pro své potřeby snažili využít Voskovec s Werichem v Osvobozeném divadle, ale netrvalo to dlouho (1929). Futurista pak bavil hlavní město v Divadle komiků, které vedl s Járou Kohoutem. Zde dávali v jeho úpravě např. Lumpácivagabundus. Pod jeho režií zde nastudovali i úspěšný Shakespearův Večer Tříkrálový (1931). Ve 30. a začátkem 40. let hrál s přestávkami šest roků v Tylově divadle v Nuslích. Obsazován byl i do filmů, například do adaptace Drdova románu Městečko na dlani či do komedie Tetička. Zemřel v Praze a je pohřben na hřbitově v Praze-Malvazinkách [D-I-151].


 
Pražské stopy
 

V době své největší slávy Futurista navštěvoval pension Jiřího Štajmara v Černošcích, kde se mu zalíbilo natolik, že si tu pořídil vilu Editu, u níž byla  také japonská zahrada. Problémy s dojížděním do Prahy a z Prahy v nočních hodinách (stěžoval si mj. na mlhu v údolí Berounky) vedly k tomu, že luxusní vilu prodal a koupil si novou v ulici Na Žvahově 26/400 v Praze 5, kde dodnes žije jeho dcera Anna Ferencová. Ke Smíchovu měl i profesionální vztah, neboť po několik období hrál ve smíchovské „Aréně“.

 
 
Zajímavosti
 

„Já jistě přijdu do nebe,
budu tam u brány stát,
Petr si mě tam dá za sebe,
nic se nemusí bát.
Budu se dívat,
jak se to koulí,
tam u vás dole na zeměkouli..."


Ferenc Futurista (1937)

 
 
 
Reflexe
 

„Smíchovskou arénou prošla celá plejáda herců, tanečníků, zpěváků, muzikantů, artistů, a také těch, kteří byli vším tím dohromady. Takové univerzální typy, schopné hrát, tančit a zpívat, tehdy  nastupující divadelní žánr přímo vyžadoval. Připomeňme si jen několik jmen, která dnešní generaci ve většině případů již mnoho neřeknou, ale ve své době je znala celá Praha: Ferenc Futurista, Eman Fiala, Béďa Bozděch, Mařenka Zieglerová, Slávka Tauberová, Jiří Sedláček, Meda Valentová, Jára Kohout, Jožka Wagnerová, Otakar Mařák, František Filipovský, Ljuba Hermanová a další. Z hudebních skladatelů, dirigentů a textařů působili v Aréně Jaroslav Janovec, Karel Pečeke, F. A. Tichý, Ruda Jurist, Dolfi Dauber, Karel Hašler nebo Rudolf Piskáček… Revue se u nás objevila poprvé v Aréně koncem r. 1923 a hned tzv. chytla, především díky Antonínu Fenclovi. Začátkem června 1923 se stal ředitelem Arény, v té době neprosperující. Do konce srpna téhož roku stačil uvést ještě několik operet a 27. 10. 1923 měla již premiéru první pražská revue „Evropa o nás ví“. Byla to pro Prahu „bomba“ i v oblasti humoru, neboť v ní vystupovali velmi populární přední komikové – Béďa Boudech a Ferenc Futurista…“ (D. Bronceová)

 
 

(L: Anna Ferencová: Hříchy Anny Ferencové , Praha 1991; Dagmar Bronceová (editor): Kniha o Praze 5, Milpo 1996 )