Smíchov v legendách a kronikách českých

Autor: Marta Jiroudková <marta.jiroudkova(at)centrum.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 09. 04. 2008



Že nám dějepiscové o nepatrné někdy osadě smíchovské nemnoho zpráv zanechali, může si každý snadno pomysliti. I jakých medle nároků chtěli a mohli bychom v ohledu tom činiti, vidouce, že v nynějším osvíceném a znamenitě pokročilém století máme u nás v Čechách i jinde ještě dosti starších, dějinami svými i jinak vynikajících měst, jichž otcové si nečiní žádných prací a starostí, aby spisovány a potomkům zachovány byly třeba ne starší tedy aspoň novější, pro město poněkud důležitější události!

 

Český kronikář Hájek uvádí ve své kronice, že Smíchov obdržel jméno již za času šestého vévody českého Vojmíra, r. 814. To by ovšem svědčilo o značném stáří.  Kronikář tento, sepsav mnoho nepravdivého a mnoho vymyšleného a nepožívaje proto ze strany své spolehlivosti žádné valné pověsti, vypravuje, že uvedeného roku byl odbojný Rohovič dle rady vladyků a zemanů k rozkazu knížete z Vyšehradu přes řeku Vltavu do lesa k vysokému dubu dopraven a že na něm se sám oběsiti musil. A tu bylo prý v lese od zlých duchů velikého smíchu a chechtotu, z kteréž příčiny pak místu tomu jméno Smíchov dali (pozn.: vypravování této báje zní: Léta osmistého čtrnáctého služebníci někteří, ti kteříž ostříhali Rohoviče u vězení, zprávu dali knížeti, kterak Rohovič, jsa v tom vězení, mnohé pohrůžky činí netoliko knížeti, ale i té vší země obyvatelům a nejvíce Protislavovi a jiným vladykům, kteříž jsou jeho (ač jim nic neučinil) tak ukrutně dobývali, jímali a do toho dali vězení. Kníže to slyše, obeslal některé vladyky a zemany, jich v tom opět, co má činiti s Rohovičem, za radu žádaje, kteříž odpověděli: Nechť jest smrtí zahlazen, tak jak léta předešlého bylo na tom postaveno, aby byl oběšen. Kníže vedle jich rady rozkázal jej z toho vězení vyvésti, kterýž když byl k přestrku, jinak k přívozu přiveden, tu jesti od sebe i od svých budoucích mnohé pohrůžky knížeti činil. Odtud přeplavivše jej přes řeku Vltavu, k jednomu velmi vysokému dubu u samé cesty jej přivedli, na kterémž chtěj neb nechtěj musil se sám na houžvi oběsiti. Mnoho lidu při tom divadlu a smrti jeho bylo, kteříž pravili, když se uvázal a dolů nohy s větve spustil, že velmi veliký smích  a rozličné chechtání od duchův zlých v tom lese bylo, tak že se tomu, co by se dálo všickni divili, a z té příčiny tomu místu, když se Rohovič oběsil, Smíchov jméno dali a dubu tomu, dokud tu stál, Rohovič říkali). Tolik dle Hájka; i byla by ve smyslu jeho dějepravy dávná památnosť Smíchova ještě i odvážným Horymírem zvýšena. Ten chtěje svůj život zachrániti, a učiniv dle starodávné pověsti na svém Šemíku s Vyšehradu až na Zlíchov jediný skok, doskočil snad jen, jak by se spíše pravdě podobalo, až na protější královskou louku a spasiv život svůj, radostí se smál, až se hory zelenaly, načež od smíchu toho místo to Smíchov zváno.

Jiná povídačka o původu Smíchova a jména jeho jest ta, že r. 1430 jistý Jan Smíchovský koupil zde pozemky, které někdy náležely ku klášteru kartouzskému a plaskému, a kterýmž pak dle něho říkali Smíchov. S pravdou se srovnává, že jméno Smíchov se v dějepisných listinách uvádí poprvé r. 1406 a 1425. Když totiž Kartuziáni r. 1386 pronajímali svá pole v hořejší části nynějšího města, totiž od nynější ulice Komenského k jihu, tu se tam smíchali čili usídlili lidé rozličných jiných osad a od jich tedy smíšení, nikoli od smíchu, vzal Smíchov své jméno.

Nejstarší zmínka o Smíchově děje se r. 1406 ve dvorských deskách (XIV. 303, pozn. dle bádání p. Mottla, faráře na Kladně), kdež zanešeno: „Umřel byl Janek, syn Buzkův, po němž zůstal plat v Jenči a chmelnice blíže Kartouz (na Smíchově). I bylo v Menším Městě pražském provoláno 9. dne měs. května 1406, má-li kdo lepší právo k těm věcem nežli král, aby se hlásil. I hlásili se Kačka, vdova po Buzkovi, chmelnici že jí koupil Buzek, někdy manžel její, a že toho chce dokázati s dostatek svědomím a právem tím, jehož jiní purkrechtníci (zákupníci) na Smíchově Kartouzském užívají. Jan, prokurátor kartouzský, pravil, že Kartuziáni mají ku chmelnici lepší právo nežli kdokoli jiný, a to z darování královského. Ale zboží to dostalo se r. 1407 Otíkovi z Hrádku.“

V Staroměstské knize pražské připomínala se r. 1421 chmelnice mečíře na Smíchově.

Skutečné děje a události Smíchova sahají do konce 13. Století. Dle věrohodného vypravování někdejšího opata a kronikáře Zbraslavského bylo na lukách při řece Vltavě mezi vrchem Petřínem a vesnicí Zlíchovem, tedy dle všeho na nynější a snad od těch již dob na tak zvané královské louce, ale zajisté v těch místech, kde nyní Smíchov stojí, v měsíci červnu 1297 velmi veselo a hlučno. Rozbity zde nepřehledné stány pro slavné i štědré pohoštění hostí, již ke korunování krále Václava II., předposledního Přemyslovce a jeho manželky Jitky, dcery císaře Rudolfa Habsburského z daleka a široka v ohromném množství do Prahy se dostavili a zde dosti přístřeší nenašedše, v zmíněných stánech se uhostili. Korunování samo bylo v neděli svatodušní dne 2. června 1297 v Praze u sv. Víta s nádherou a slávou před tím nevídanou (pozn. koruna měla ceny dva tisíce hřiven stříbra, meč a štít, před králem neseny, tři tisíce hřiven, oděv, zlatými lupeny a drahokamy ozdobený, čtyři tisíce hřiven a p.); načež pak v naznačených místech veliká tabule královská držána byla kvůli kteréž pro vznešenější hosti byl vlastní veliký palác z klad tesaných a se skobami železnými zbudován a něco nad zem vyvýšen, tak že vchod do něho byl po stupních (pozn: však nestačil palác ten ani pro vznešenější hosti, nýbrž musili mnozí z nich blíže něho pod širým nebem za vděk vzíti. O rozměrech návštěvy dá se souditi dle toho, že jak seznal Lutold, farář z Ústí nad Orlicí, bylo ty dní 191.000 cizích koní krmeno). Stavení toto bylo celé potaženo drahými sukny rozličných druhů a barev, která byla prokládána rozmanitými ozdobami ze zlata, ze stříbra a z drahých kamenů. Náčiní tabule královské skvělo se jak nádherou tak umělou přípravou. Okolo paláce stolovali ostatní hosté v nesčíslném počtu. O velikém nákladu těchto hlučných a skvostných hodů dává nám opat Zbraslavský za příklad, že jen za vejce vydáno osm set těžkých hřiven stříbra a za led, potřebný k ochlazení vína dvacet čtyři hřiven, což by dle nynějších peněz, jelikož hřivna má 15 lotů čili 60 grošů, anebo 20 zlatých, za vejce asi 16.000 zlatých a za led 480 zlatých činilo. Všechen lid bavil se po celý den korunování všemi možnými způsoby radovánek v pestré směsici po všech ulicích a jiných prostorách.

Tenkráte, a soudí-li se dle slohu, snad již celých sto let před tím, stával kostel sv. Filipa a Jakuba; neboť se o něm dle Balbína již r. 1383 zmínka činí, a jest dle všeho nejstarší dosud zachovalou budovou Smíchova. Byv v době husitské svého kněze zbaven, nabyl opět svého faráře teprve r. 1765.  Dále máme ještě bezpečnou zprávu, že král Jan seznav poklesky své a nakloniv se ku konání skutků pobožných, položil r. 1341 základ k novém klášteru v nejbližším okolí Prahy blíž předměstí újezdského, do něhož uvedeni jsou mniši řádu kartouzského (pozn: Řád Kartuziánů založen r. 1170 ve Francii blíže Gernoblu sv. Brunem, má své jméno od pustiny Chartreuse, a řídil se velikou přísností), dotud v Čechách nebývalého, a nadáni jsou platy peněžitými i jinými potřebami života dostatečně, i opatřeni též knihami, mešními rouchy a klenoty. Tento klášter s nádherným gotickým chrámem panny Marie stál jižně od nynějšího kostela sv. Filipa a Jakuba v ohražené zahradě, sahající až ku přívozní ulici, nyní Komenského, kdež byl před tím poplužní dvůr s ovocnými sady a s mlýny po obou stranách řeky, a slul proto též Zahradou panny Marie na Újezdě. Ke klášteru tomu náležely též chmelnice a pole, a ležící od přívozní ulice dále k jihu. Však neuplynulo ani 80 let a již byl klášter ten r. 1419 pro velikou urputnosť učených klášterníků proti českým novotám náboženským od Husitův načisto sbořen a shlazen tak, že po něm ani po chrámu panny Marie stopy nezůstalo. Památku po něm nám jediné ještě připomíná nynější Kartouzská ulice svým názvem, nabyvši jej odtud, že se tudy jezdívalo od kláštera kartouzského, totiž na nynější třídy Kinského přes potok motolský k silnici plzeňské.

R. 1420, když Zikmund Prahu obléhal se stroji, přeplavili se dne 12. července někteří Pražné přes Vltavu a byvše blíže zřícenin kláštera kartouzského oddělením uherským dopadeni, podstoupili boj, v němž čtyřicet Pražanů zabyto , šestnáct zajato a v ležení Zikmundově upáleno bylo. S mnohými na útěku lodi se potopily.

Kromě toho byl nám zachován dějepisný důkaz, že již ku konci 14. století na svazích návrší smíchovských bylo hojně vinic, a že tedy snaha Karla IV., otce vlasti, o zvelebení vinařství i zde vděčnou nalezla půdu. Vypravuje se nám, že vinice kláštera plaského dosahovala od paty Petřína až nahoru k vinicím na statku strahovskému a že zaujímala největší část nynější zahrady Kinského. Potom dovídáme se, že s touto vinicí hraničila západně vinice kláštera kartouzského a s touto opět u Košíř jiná veliká vinice. Ta měla více než 80 korců výměry, a v prvních létech 15. století náležela Vác. Lauterbachovi od „Srpu“ na Starém Městě pražském, odtud pak se později nazývala vinící Srpovou neb horou Srpovou. Obě vinice tyto byly při patě hory, a nad nimi výše dosahovaly jiné až ku statku strahovskému a břevnovskému na hřebenu Petřína a tak též na části stráně od Košíř k Motolům, kde podnes lze spatřiti zbytky někdejších zdí ohradních (pozn: nejspíše na některém vyvýšeném místě zmíněných prvnějších vinic stával za doby Karlovy hrádek Kugelweit, jehož jméno se ještě v 16. století urbéře plaského připomíná, a od kteréhož se dle všeho do dneška ještě udrželo pojmenování „u hradu“ při domu č. p. 1 u zahrady Kinského).

Jak to za starých dob poddanství jinak nebylo, měli i usedlíci čili sedláci smíchovští různé pány. K těm náležely v patnáctém a v první polovici šestnáctého století Pražané staroměští, jimž Smíchov r. 1547 Ferninadem I. odňat byl za pokutu pro účastenství v tehdejším odporu stavovském. Avšak již r. 1567 náležel Smíchov Janu Kutovci, pánu na Hlubočerpích, kterýž se jmenuje r.1572, a od kteréhož již r. 1594 opět koupí Pražanům připadnul a až d roku 1622 náležel. Toho roku totiž Pražané Smíchov postoupili Pavlu Michnovi z Vacínova za 700 korců ovsa, které si od něho ze zásob císařských pro císařské vojsko byli vypůjčili (pozn: Pavel Michna z Vacínova, generální správce spíže a píce vojenské, náležel k těm, kteří po bitvě na Bílé Hoře těžili z neštěstí a bídy národa českého. Půjčil r. 1622 Pražanům staroměstským, kteří pro více oddělení císařského vojska potřebného ovsa dodati měli, avšak sehnati jej nemohli, 700 korců ze zásob císařských, začež jemu ves Smíchov postoupili s důchodem 150 grošů míšenských. Michna vykládal na to r.1625 v české komoře královské, že Pražané jemu za oves tři tisíce kop grošů míšenských s úrokem dvě stě kop dluhují, tak že, jelikož Smíchov jen 150 kop grošů míšenských vynáší, ještě 50 grošů získal. Počítal tedy 1 korec  ovsa po čtyřech kopách a dvaceti groších, ačkoliv v tehdejších drahých dobách byl v Praze po dvou kopách a deseti groších.). Snažili se Pražané r. 1633 u Ferdinanda II, aby opět Smíchova nabyli, avšak marně. Později r. 1684 přešel koupí v panství knížat Švarcenberských.

 

Příští kapitola: Smíchov v dějinách země české

Předchozí kapitola: Povýšení Smíchova na předměstí


„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich