Janáčkovo nábřeží (název od 70. let 20. století) – Leoš Janáček (1854 – 1928) – hudební skladatel, sbormistr, pedagog a hudební teoretik
Jindřicha Plachty (název od roku 1952) – Jindřich Plachta (1899 – 1951) – divadelní a filmový herec a spisovatel, vl. jm. Šolle, pseudonym pocházel od peleríny, kterou nosil již na obchodní akademii, v roce 1927 byl ze zdravotních důvodů penzionován, mohl se tak věnovat divadlu profesionálně. Vystupoval v Osvobozeném divadle, proslavil se filmy Cesta do hlubin študákovy duše aj.Byl předválečným členem KSČ, účastnil se ilegální činnosti za okupace, nadšení ho neopustilo ani po válce. Jeho potomci stále žijí na Praze 5.
K
Karenova (název od roku 1969) – Bedřich Karen (1887 – 1964) – divadelní a filmový herec vl. jm. B. Fremmer v letech 1905 – 1910 účinkoval u kočovných společností. Pak získal angažmá v Městském divadle v Plzni pod ředitelem Vendelínem Budilem, kde hrával milovníky a hrdiny. Poté odchází na Vinohrady a do Národního divadla. Uplatnil se i v rozhlase.
Karla Engliše (název od roku 2004) – Karel Engliš (1880 – 1961)
Klicperova (název od roku 1888) – Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859) – hrát, režírovat a psát hry začal v ochotnické družině J. N. Štěpánka, po studiích se stává profesorem na gymnáziu v Hradci Králové, kde se stává ředitelem ochotnického divadla. V roce 1846 se vrací do Prahy a věnuje se dramatické tvorbě.
Kmochova (název od roku 1862) – František Kmoch (1848 – 1912) – hudební skladatel a kapelník zdědil svůj vztah k dechovce po svém otci. Pro účast na vlasteneckých akcích byl v roce 1873 zbaven učitelského místa v Kolíně, živí se pak jako kapelník. Založil čtyřicetičlenný orchestr, byl zván do Prahy, Vídně či Budapešti, v Brně ho vítal L. Janáček. Složil přes 230 skladeb, namátkou Kolíne, Kolíne.....
Kobrova (název od 90. let 19. století) – Kryštof Kober z Kobersperku (zemř. 1621) – majitel smíchovských usedlostí, v letech 1601 – 1620 byl účetním při české komoře, za účast na stavovském povstání byl v roce 1621 popraven na Staroměstském náměstí.
Kohoutových (název od roku 2003) – pojmenována po významné smíchovské/zlíchovské rodině, továrník Jan Kohout založil továrnu na mlýnské stroje, stál za vznikem akciového pivovaru na Smíchově (dnešní Staropramen). V roce 1880 dal vyrobit pro své syny Josefa, Františka, Petra a Václava velocipedy. Ti pak zakládají jako první v Rakousku-Uhersku Český klub velocipedistů. Největších úspěchů dosáhl Josef Kohout, který v roce 1885 vytvořil kontinentlní rekord, když za 24 hodin ujel 400 km. Na kole dojel až do Londýna.
Kořenského (název od roku 1947) – Josef Kořenský (1874-1938) – cestovatel a spisovatel, ředitel měšťanské školy na Smíchově.
Kováříkova (název od roku 2005) – František Kovářík (1886 – 1984) – jako ochotník hrával v Ludvíkově divadelní společnosti pro české krajany v USA, pak v různých venkovských souborech, v letech 1913 – 1915 působil ve Švandově divadle, posléze v Divadle na Vinohradech. Ve svých 90 letech hrál ve filmu Marečku, podejte mi pero, účinkoval i v rozhlase.
Kroftova (název od roku 1992) – Kamil Krofta (1876 – 1945) – historik, politik a diplomat byl v roce 1919 jmenován řádným profesorem na Karlově universitě a vstoupil do diplomatických služeb nově vzniklého státu. Byl vyslancem ve Vatikánu, ve Vídni a Berlíně. V letech 1936 – 1938 byl českým ministrem zahraničí. Za války působil v odboji, byl v čele Přípravného národního revolučního výboru. Roku 1944 byl zatčen a vězněn na Pankráci a v Terezíně, po osvobození na následky pobytu v žaláři umírá.
Kroupova (název od roku 1947) – Stanislav Kroupa (1910 – 1945) – úředník pražských Elektrických podniků a odbojový pracovník byl popraven v Terezíně v květnu 1945.
Krškova (název od roku 1981) – Václav Krška (1900 – 1969) – filmový režisér a scénárista natočil řadu životopisných filmů (Posel úsvitu, Miloláš Aleš, Z mého života) a díla F. Šrámka Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr.
Kříženeckého náměstí (název od roku 1947) – Jan Kříženecký (1868 – 1921) – fotograf a průkopník české kinematografie vystudoval architekturu a pro městský archiv pořizoval snímky (více než 4000 kusů) stavebních památek. Po prvním představení Lumiérova kinematografu v roce 1896 se rozhodl točit filmy. Natáčel aktuality (Polední výstřely, IV. a V Všesokolský slet) i první hrané filmy s komikem Josefem Švábem-Malostranským. Na konci života se stává ředitelem kin Louvre a Světozor.
Kudrnova (název od roku 1935) – Josef Kudrna (1881 – 1915) – vojín 102. pluku rakouské armády za 1. sv. v. odmítl bojovat, byl obžalován ze vzpoury a 7. května 1915 popraven. Je zmiňován v románu Osudy dobrého vojáka Švejka.
Kukulova (název od roku 1972) – Otakar Kukula (1867 – 1925) – jeden ze zakladatelů české chirurgie byl od roku 1901 profesorem české university v Praze a v letech 1904 – 1925 přednostou chirurgické kliniky.
Kurandové (název od 80. let 20. stol) – Jarmila Kurandová (1890 – 1978) – herečka začínala u kočovných společností, pak získala angažmá v Ostravě, Olomouci a v Brně, účinkovala ve více jak 40 filmech (Týden v tichém domě, Psohlavci), ztvárnila Babičku v televizním filmu z roku 1971.
Kutvirtova (název od roku 1991) – Otakar Kutvirt (1869 – 1927) – zakladatel českého ušního lékařství, od roku 1913 profesor na české universitě a přednosta kliniky pro nemoci nosní, ušní a krční, kterou sám vybudoval. Autor odborných publikací.
Kvapilova (název od roku 1958) – Jaroslav Kvapil (1868 – 1950) – básník a divadelník začal studovat lékařství, ale brzy přešel na filosofii. Od roku 1888 publikuje své básně ve Světozoru, o tři roky později je kritikem v Hlasu národa. Pak odchází do Národních listů a rediguje časopis Zlatá Praha. V roce 1900 se stává dramaturgem Národního divadla, vrchním režisérem a v roce 1912 šéfem činohry. K jeho nejznámějším divadelním hrám patřila Princezna Pampeliška a libreto k Rusalce. Překládal Ibsena. Za první světové války patřil k čelným představitelům domácího odboje proti Rakousku. Po vzniku republiky působil na ministerstvu národní osvěty, pak nastupuje jako režisér a šéf činohry Vinohradského divadla. V odboji byl i během 2. sv. v. Jeho manželkou byla herečka Hana Kubešová-Kvapilová.
Literatura: Augusta, Pavel. Zdeňková, Marie. Ilustrovaná encyklopedie osobností v názvech pražských ulic a náměstí. Praha: Milpo Media, 2006.