Jaroslav Hašek (*30. 4. 1883 Praha, †3. 1. 1923 Lipnice nad Sázavou)

 Život a dílo

Jaroslav Hašek vyrůstal v rodině středoškolského učitele (suplenta), který toto pedagogické působení vyměnil za místo bankovního úředníka. Neutěšené dětství v nuzném prostředí se zapsalo natrvalo do jeho životního profilu. Protože se jako gymnasista zúčastnil politické demonstrace, byl ze školy vyloučen. Učil se drogistou a v letech 1899-1903 vystudoval Českoslovanskou obchodní akademii v Praze. Stal se úředníkem v bance Slavia, avšak podobná kariéra ho nelákala. Byla to doba, kdy české prostředí žilo anarchismem, zdůrazňujícím neomezenou svobodu člověka.  Haška tato vlna zasáhla naplno. Lákal ho bohémský život se svou neomezenou volností: stal se vlastně tulákem, který na svých cestách převážně pěšky prošel takřka celou střední Evropu a dostal se až na Balkán. Ovlivnilo ho prostředí pražských kaváren, kabaretů a hospod. Za svoji anarchistickou činnost se dostal v roce 1907 na krátký čas i do vězení. Od roku 1908 se postupně živil redigováním časopisů Ženský obzor (1908) a Svět zvířat (1910) a jako přispěvovatel Českého slova. Humoresky, které posílal do oficiálních deníků a zábavných listů (Národní listy, Světozor, Veselá Praha), zesměšňovaly standardní způsob života a jeho dobové společenské konvence. Parodoval volební kampaň a politické poměry tím, že v roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Haškův vztah ke kabaretům se projevoval i v jeho tvorbě: spolupracoval s Františkem Langerem, E. A. Longenem, E. E. Kischem a dokonce i sám v kabaretech účinkoval:  A tak se dával v divadelním sále Zvěřinovy restaurace na Újezdě u smíchovských kasáren kus Hora Olivetská aneb Výprava Čechů v Jeruzalémě. Veliká hra výpravná, místy též drama o třech aktech. Sepsali: Jaroslav Hašek, František Langer, Josef Mach. Autoři hrají. Děj v Jeruzalémě za doby současné. Byla to doba, kdy do Prahy přichází z Paříže přes Německo nový druh umění – kabaret. Ten který produkoval Hašek měl intelektuální obsah, těžil z dada. Byl zaměřen na politické aktuality formou legračních narážek, které se mnohdy nevymykali ani pokleslému perifernímu vkusu nízké zábavy vyhovující denním návštěvníkům pražských hostinců... (Radko Pytlík).  Haškovo literární dílo začínalo drobnými cestopisnými povídkami, črtami a humoreskami, které vycházely nejprve časopisecky, později i v knižní podobě: Májové výkřiky (1913 – sbírka básní, společně s L. H. Domažlickým), Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (1912) , Trampoty pana Tenkráta (povídky, 1912),  Průvodčí cizinců a jiné satyry z cest i z domova (1913), Můj obchod se psy a jiné humoresky (1915).  V roce 1915 Hašek dobrovolně narukoval k 91. pluku do Českých Budějovic, s nímž odešel na frontu do Haliče. Ještě téhož roku se dostal do ruského zajetí, posléze vstoupil do československých legií a stal se dopisovatelem legionářského časopisu Čechoslovan. Legie však po čase opustil a vstoupil do Rudé armády, kde působil jako politický komisař v Simbirsku. Do Prahy  se vrátil v roce 1920 bez hmotných prostředků,  s podlomeným zdravím a s ruskou ženou Šurou, kterou vydával za kněžnu, aniž se stačil předtím rozvést s první manželkou. Příležitostně se živil v kabaretu Červená sedma E. A. Longena,  navraceje se tak k literární práci kabaretní, ale i k původnímu předválečnému bohémskému způsobu života. Po žižkovských hospodách psal, podporován Frantou Sauerem (1882-1947), a v sešitech a na pokračování vydávat své vrcholné dílo Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1, díl vyšel 1921,  2. a 3. díl 1922, 4. díl  posmrtně 1924), které však již nestačil dokončit. Na naléhání svého přítele malíře Jaroslava Panušky odejel do Lipnice, aby měl větší klid pro psaní. Tam ho zastihla smrt.  

Haškovi životopisci pracně zjistili, že bydlel v Praze postupně  na třiceti dvou místech. Chlapecká léta jsou spjata s Horním Novým Městem. Narodil se ve Školské ulici v domě čp. 1325, zanedlouho se jeho rodiče odstěhovali do Ječné čp. 548, do domu U Švantlů. V příštím roce bydlel na Karlově náměstí v domě U Podušků (čp. 313), pak na rohu Sokolské ulice a Na bojišti, dále ve Štěpánské, Lípové a teprve koncem století se usadil na Královských Vinohradech. V letech 1909-1911 bydlel na okraji Košíř pod Klamovkou ve vile U Dermatinky č. 2/1125, v níž byla redakce časopisu Svět zvířat, kde pracoval jako redaktor za měsíční honorář 30 zlatých.  Setrval zde až do doby, kdy na jeho mystifikace, jež se týkaly neexistujících zvířat a dalších smyšlenek, začaly reagovat odborné časopisy.  Haškovo zdejší působení  pak skončilo výpovědí, ale autor si odtud odnesl bohaté zkušenosti a náměty k další tvorbě. Děj jeho povídek z té doby se často odehrává přímo v Košířích a v blízkém okolí, jako v případě povídky Moje přítelkyně Julča, o „roztomilém“ psohlavém paviánu: „Mohli též tvrdit, kdy si později jednou v noci udělala výlet na Malvazinky do hřbitovní kaple a houpala se tam na zvonu, že šla zvonit umíráčkem za onoho zřízence elektrických drah, kterého před chvíli potkala a vzala mu čepici, z čehož dobrého muže ranila mrtvice. Bylo to však velmi milé stvoření. Přinesla mně tenkrát, abych se nezlobil, ze hřbitova plechovou tabulku: ´Zde odpočívá můj milovaný manžel. Těš se na shledanou!´“ Povídky z této Haškovy životní etapy vyšly v jeho v knize O dětech a zvířátkách (1960). V roce 2005 byl na Žižkově odhalen jezdecký pomník Jaroslava Haška, dílo Karla a Karolíny Neprašových.

Podle Haškovy básnické prvotiny Májové výkřiky,  vydané v roce 1903 společně s Ladislavem Hájkem,  vyšel v Československém spisovateli v roce 1972 stejně zvaný 11. svazek Spisů Jaroslava Haška, kde kromě citované prvotiny jsou zařazeny drobné prózy, (črty, povídky, fejetony a causerie čili vtipné úvahy o nějakém problému). Svědčí  o tom, že Hašek.dovedl literárně zpracovat jakékoli téma s vlastním humorným zabarvením, sarkasmem a také s jistou dávku lyriky, ale i s umem, jenž mu umožňoval proniknout do smýšlení prostého člověka. Hašek  si dovedl všímat i věcí veřejných a nebál se kritizovat rozhodování radních, zda v jejich městečku založit sad nebo vydláždit náměstí. A tak dříve než byl na náměstí zřízen sad, byl zde zasazen kámen a na něm zlatým písmem vyryto: „Ku cti a slávě městečka Nového Kmínova založily tento sad slavná městská rada a slavný výbor… Pak následovala jména všech členů městské rady i výboru. A když se na památníku objevila prasečí hlava a byla tak zesměšněna celá městská rada, byl památník z náměstí odstraněn…“ Na  jiném místě ve fejetonu Pan starosta Dr. Groš, zesměšňoval vybavování Obecního domu v Praze přepychovým inventářem do kuchyně za velkou sumu peněz:  Od té doby splývá mně dr. Groš v jednu hromadu se vznešenou kuchyní. A je také úplně správné, že se obecním zřízencům a úředníkům za starostování pana Groše, „groše nepřidá.“  „Co je to groš, to snad víte… Obec jen neúnavně ždímá“.

V anketě D36 Co je pro vás Jaroslav Hašek?,  Karel Čapek napsal:   „Na školách nám říkají, že humor je koření. Dnes se mi zdá spíš, že humor není žádná přísada, nýbrž jisté základní vidění světa. Hašek měl humor. Hašek byl člověk, který viděl svět. Mnoho jiných o něm jen píše...“ Zdeněk Nejedlý v téže anketě uvedl: „Haška vidím především jako člověka, jak jsem ho znal. Dobrého, teplého, jemuž humor byl projevem dobré lásky k lidem. I v jeho díle ho proto tak vidím. A přiznávám se, že nejraději mám jeho drobné povídky. Tam je Haška nejvíce. Švejk je pak projekce toho do velkého dění světové války. Víc lásky k smavému člověku než nenávisti k mocným. Odtud však snad právě ten silný pozitivní jeho vliv, i jeho revoluční účin. Vším je mu člověk a nic forma…“

L: Radko Pytlík: Toulavé House, MF 1964; Dagmar Bronceová: Kniha o Praze 5, MILPO 1996; Vladimír Kovařík: Literární toulky Prahou, Albatros 1980