Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 20. 08. 2019   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Silniční bombarďáky

Vydáno dne 05. 02. 2009 (2210 přečtení)



Letecká továrna Walter (přechodně Motorlet) před válkou vyráběla také rozvážkové tříkolky, střední i těžké nákladní automobily a autobusy. Kromě benzinového V12 zaujmou licenční naftové junkersy se dvěma protiběžnými písty ve válci! Jméno Walter, tradičně spjaté s průmyslovou zónou v pražských Jinonicích, nedávno proniklo do médií v souvislosti s restitucí vládního zámku v Kolodějích synem původního majitele Vítězslavem Kumperou. Walterovka totiž díky leteckým motorům vlastní konstrukce, mezi nimiž zářily hlavně desítky let vyráběné minory, patřívala k vysoce ziskovým podnikům.
Začínala však jako producent silničních vozidel. Zakladatel Josef Walter od motocyklů před 100 lety přešel ke dvou- až čtyřmístným tříkolkám, prvnímu lidovému vozidlu u nás. Díky lichému přednímu kolu, širokému rozchodu těch zadních (1260 mm) a rozvoru až 2510 mm nebyl problém vytvořit na trubkovém rámu podvozku užitkovou nástavbu. Buď skříň pro přepravu lehkého, ale objemného zboží (oděvů), nebo valníček. „Autodrožka“ čili taxi měla prostor pro zákazníky oddělen od řidiče, komunikovalo se potrubním mluvidlem - „šprechrourou“. To již tyto tříkolky jezdící nanejvýš 45 km/h pod jménem Trimobil vyráběl bývalý waltrovák Jaroslav Šibrava z Prahy 7.

Na čtyři kola

Sám Walter zatím přešel k automobilům a velmi solidně stavěný osobní typ W1Z se čtyřválcem 1,5 l/13 kW v roce 1919 karosovali v 11 variantách včetně valníku. Pneumatiky měly dnes už komickou šířku dezénu 105 mm při celkovém průměru 760 mm, kromě 12 l benzinu si motor každých 100 km vyžádal i půl litru oleje. Podvozek vážil 630 kg, celé auto asi tunu a přitom uvezlo 450 kg. Řidiče se závozníkem kryla lehká plátěná stříška bez bočních oken, řadicí páka se zpočátku nacházela vně karoserie, takže šoférova pravá ruka byla často promrzlá, rukáv promoklý a zablácený.
„Wé-zetky“ také v Praze taxikařily. Šestimístný landaulet s plátěným dílem střechy nad zadními sedadly umožňoval díky dvojitým dveřím umisťovat objemnější zavazadla vedle řidiče. Ministerstvo pošt a telegrafů zakoupilo servisní otevřené čtyřmístné waltery se zesílenými pneumatikami „Ducasble“. Vzadu byla zvýšená uzavřená nástavba pro přepravu kabelů, měřicích přístrojů a nářadí, WZky vyjížděly k opravám poškozeného telefonního vedení.
Na bázi luxusního šestiválce Walter Regent (3,3 l/59 kW, rok 1932) s žebřinovým rámem podvozku o rozvoru až 3600 mm vznikaly zakázkové karoserie Sodomka (pozdější Karosa) včetně „skleníku“ pro pardubický pohřební ústav bratří Piklů.

Linky až do Berlína

Od roku 1923 Walter nabízel „rychlé“ (50 km/h) nákladní automobily a autobusy typu PN. Užitečné nosnosti 1500-2000 kg u autobusu odpovídalo 16 sedadel. Kromě moderních benzinových motorů OHV bodovaly hlavně špičkovou kvalitou a poměrně nízkými rámy podvozků. Kromě autobusů státní pošty jeden PN před 80 lety provozoval tehdy odvážně dlouhou linku Praha -Litoměřice - Podmokly - Drážďany -Berlín a zpět. Městskou dopravu zajišťovala „pé-enka“ v Teplicích, Ústí nad Labem i Praze. Po modernizaci a s šestiválci o výkonu 29 kW autobusy pojaly až 28 cestujících, jezdily 100 km/h a vyztužily flotilu tehdy mladého Čedoku. Šlo o nejprodávanější automobil Walter.

Jak na krizi

Za světové hospodářské krize si Walterovka pomohla koupí licence na zdařilé osobní Fiaty 508 Balilla (Walter Junior) a 514 (Bijou). Od obou odvodila také užitková provedení. Mezeru mezi juniorem a PN vyplnila jedenapůltuna Walter Commercial. Běžný valník stál 39 000 korun, speciální sanitka přišla na 55 000 Kč. Na komfortně odpružených lehátkách přepravila čtyři těžce, nebo osm lehce zraněných, měla samostatné oddělení pro řidiče, dýchací přístroj, sterilizátor vyhřívaný výfukovými plyny, elektrický ohřívač vody, umyvadlo atd. Největším užitkovým walterem se stala řada FN s nosností až 4,2 t, se čtyřválcem o výkonu 44 kW. K oblíbeným nástavbám se řadil valník ručně sklápěný do tří stran nebo stěhovací vůz.

Vznětová kuriozita

Nafta se v užitkových vozidlech prosazovala pomalu, motory byly příliš drahé, těžké a slabé. Jenže provozní náklady lákaly. Průkopníky byly značky Daimler a MAN, naše automobilky kolem roku 1930 začínaly nákupem německých licencí. Praga zvolila Deutz, Tatra zase Bosch-Acro, Walter oslovil kolegu z letecké branže a převzal dokumentaci Junkers. Šlo o dvoudobé vznětové motory se dvěma protiběžnými písty v každém z válců.
V třítuně PN se uplatnil čtyřpístový dvouválec s vrtáním 80 mm a celkovým zdvihem obou pístů 300 mm, větší tříválec pro PN 4,4 t měl vrtání 85 mm, zdvih dolního pístu 144 mm a horního 96 mm. Junkers experimentoval se dvěma klikovými hřídeli, ale zmíněné typy SA 9 i SA 12 měly pouze jeden a pohyb odvráceného pístu přenášely dlouhé ojnice.
Místo ventilů zajišťovaly plnění válců spirálovité kanály u horního pístu a odvod spalin jiné u dolního. Plnicí i vyplachovací dmychadla plnila stlačeným vzduchem skříň motoru, vlastně tlakovou komoru obklopující válce. Spodní píst postupně odkrýval kanály a vpouštěný vzduch vytlačoval spaliny. Poté se k sobě oba písty přiblížily, čímž stlačily vzduch a byla mezi ně vstříknuta nafta stavebnicovým čerpadlem se samostatnými jednotkami pro každý z válců.
Větší, čtyřlitrový Walter-Junkers o hmotnosti 550 kg dával 59 kW při 1500 ot/min, byl pružný, spolehlivý a běžel také na petrolej, dehtový olej, mazut. Přesto se příliš nerozšířil. Luxusní dvanáctiválec

Zlatým hřebem výrobního programu se před tři čtvrtě stoletím stal Walter D-bus, první československý luxusní autokar pro 30 až 45 cestujících. Pod kapotou se skrývala skutečná lahůdka -zážehový motor 7.35 V12/103 kW vlastní konstrukce, v menší verzi známý z exkluzivního osobního typu Royal. V hliníkovém bloku se otáčel sedmkrát uložený klikový hřídel z oceli Poldi Wictrix, hliníkové písty Bohnalite měly invarovou vložku. Spolehlivost zapalování jistily dva nezávislé okruhy: v každém válci bylo po jedné svíčce spojené s dynamem a rozdělovačem, respektive vysokonapěťovým leteckým magnetem. Německá čtyřstupňová převodovka Aphon dostala „bonusový“ rychloběh Walter-Maybach. Autobus o délce 7200 mm a pohotovostní/užitečné hmotnosti 5460/4500 kg jezdil přes 100 km/h, proto dostal podtlakový posilovač brzd. Na stejném podvozku vznikl také výkonný hasičský speciál.
Po roce 1937 Walter zastavil výrobu automobilů všeho druhu, blížící se válka totiž přinášela velké zakázky na lukrativnější letecké motory. Angažmá na produkci poválečného Aero Minoru bylo jen krátkodobou výpomocí.

Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Autoprofi

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain