Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 19. 11. 2017   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Memoáry Václava BLÁHY * 1929 v Praze - přímého účastníka Květnového povstání v Praze

Vydáno dne 30. 04. 2014 (639 přečtení)



V době Heydrichiády v červnu 1942 byl můj otec zatčen GESTAPEM a odvezen k výslechu. Po dvou měsících byl sice propuštěn, ale okamžitě vyhoštěn z Prahy. Odjel ke svému známému do Klatov, kde pracoval jako tajemník jistého družstva. Já s matkou a starší sestrou jsme zůstali v Praze v Košířích, kde jsme v té době naKošířském náměstí bydleli. Po dvou letech se otec vrátil domů. V Klatovech se ihned zapojil do ilegální činnosti a po návratu domů opět aktivně pokračoval v odboji. Stal se velitelem ilegální skupiny v Košířích, ve které jsem již od konce února 1945 pracoval jako spojka s Národní radou, která sídlila v budově záložny Svépomoc v Dlouhé ulici na Starém městě. Za povstání jsem nosil na Národní radu zprávy o situaci v Košířích přímo p. Smrkovskému, který byl přítelem otce z dřívějších dob.
 
Sobota 5. května
… Ráno je dost nevlídné počasí. Že se něco děje, jsme usoudili už jen proto, že rozhlas pro Čechy a Moravu hlásí: „je sechs hodin“. Od té doby už je slyšet jen čeština. V Košířích se šíří různé informace o dění v Praze, někdy však jde i o desinformace. Kolem deváté hodiny se již v oknech se objevují československé, spojenecké a sovětské vlajky. Po poledním přišla informace, že pracovníci rozhlasu vyvěsili československou vlajku i na balkóně českého rozhlasu na Vinohradech. Všichni jsme seděli s ušima přilepených u rádií a hltali všechny informace. Náhle přerušuje hlasatel program a posluchači slyší první naléhavou výzvu. „Voláme českou policii, četníky, vládní vojsko, dostavte se do budovy Českého rozhlasu. Střílí se tu, přijďte nám na pomoc!“ Začal boj o Český rozhlas. Já jsem rychle utíkal do pekárny pro chleba, kam mě maminka chvíli před tím poslala a chtěl jsem utíkat na výzvu k rozhlasu. U pekárny mě však zastavil zbloudilý rakouský vojáček, vykulený kluk,kterému bylo 15 let, byl o rok mladší než já. Byl tam sám a měl hlad. On chtěl můj chleba, já jeho samopal, tak jsme se rychle domluvili na výměně.…
Při návratů domů jsem potkal souseda, pana Hrachovce, který zrovna startoval svoji dodávku a chystal se odjet k rozhlasu. Když viděl, že mám zbraň, volal na mne: „Vašíku, naskoč a pojeď se mnou“. Tak jsem bez vědomí rodičů vyrazil směr Rozhlas. Cestou k nám naskakovali další a další muži, se zbraní i bez, až co se do auta i na korbu vešlo. Jeli jsme nejprve do sanatoria na Malvazinka, kde se léčili němečtí vojáci.
Chtěli jsme jen zbraně, ale hned u vchodu došlo k incidentu. Zdravotní sestra, která nám vyšla v ústrety, náhle vyndala snad přímo z drdolu granát a hodila ho směrem k nám. Pan Hrachovec, když to viděl, mě chytil za kabát a společně jsme vypadli z auta za kamennou zídku. Žena naštěstí hodila málo, tak to někteří odnesli jen drobnými zraněními. Někdo z našeho auta ženu obratem zastřelil. Po tomto incidentu se nám všichni, jak pacienti, tak i personál, bez odporu vzdali a odevzdali zbraně. Takto ozbrojeni jsme pak ujížděli k rozhlasu. Tam už jsme se už ale nedostali. Němci rozhlas bombardovali.…
U rozhlasu začalo jít opravdu krk. Jakýsi muž mi vzal samopal. Jelikož začala opět střelba, dal jsem se s dalšími na útěk Balbínovou ulice, kde již leželo několik mrtvých těl, do Anglické a kolem Deminky Žitnou na Smíchov. Pod Deminkou došlo k dalšímu incidentu, který ve mně ještě dlouho zanechával smíšené pocity. Když jsme přeběhli Légerovu ulici, ozvala se střelba a na rohu Žitné a Mezibranské padlo několik mrtvých. Celkem rychle se podařilo lokalizovat střelce. Střílel z rohového domu Žitná - Sokolská (dnes je tam hotel Sonáta). Rozzuřený dav vnikl do domu a po chvíli byl střelec vyvlečen na ulici. A tam došlo k nechutnému lynčování. Nejdříve ho mlátili vším, co měli účastníci po ruce, trhali mu kůži na těle, do ran sypali sůl, aby trpěl a nakonec mu kdosi zasekl do zad krumpáč. Pak jsem teprve uviděl důvod tohoto běsnění. Jedna z jeho obětí byla ani ne devítiletá dívenka ze sousedství. Otřesen jsem se vydal přes Vltavu do Košíř. …
Navečer jsem se chtěl vrátit domů, ale potkal jsem otce. Právě šel do Motolské vozovny, kde byli ubytováni rakouští vojáci. Jako právě ustanovený velitel, který vedl povstání v Košířích, chtěl vyjednat jejich kapitulaci. Velitel této posádky to ale odmítl s tím, že se vzdá pouze zástupcům pravidelné armády. Pak jsem šel konečně domů.
 
6.května neděle
… Hned ráno jsme se s otcem vydali opět do vozovny, aby Rakušáci odevzdali zbraně, ale otec opět neuspěl. Nechtěl hrotit situaci, tak jsme zas odešli s nepořízenou. Když jsme se vrátili, usoudil otec, že barikády jsou malé a tu někoho napadlo, že v bývalé vozovně v Košířích jsou části letadel. Sehnali jsme jedno nákladní auto a jeden povoz a tyto kusy letadel jsme navozili na všechny tři Košířské barikády. Z okolních hospod i domácností nám nosí na barikády čaj, polévku s chlebem a ….. Jedna z dalšíchinformací byla, že od Berouna se blíží Americká armáda. Sedíme na barikádách, zábava byla celkem uvolněná, když náhle přišla další, o mnoho znepokojivější zpráva. Od Dušníků se blíží německé tanky… Naštěstí i tato zpráva byla lichá.
 
7.května pondělí
… Hned v časných ranních hodinách se začali trousit Košířským údolím Vlasovci, přicházející od Smíchova, Jinonic i Motola. Všichni je nadšeně vítali a ženy jim na uniformy začali připínat trikolory, aby byli rozlišitelní od ostatních vojáků v německých uniformách. Já jsem se ráno s otcem opět vrátil k Rakušákům do Motola, aby uvolnili trasu pro průjezd nákladních aut, které vozily do povstalecké Prahy potraviny. Po krátkém vyjednávání rakouský důstojník na naše podmínky přistoupil, avšak dále trval na svém, že se vzdá pouze pravidelné armádě. Otec se tam ještě zdržel a já se pak vracel sám přes Košířské náměstí ke „své“ barikádě, když se najednou nad námi objevil Messerschmitt, střílel a házel bomby. (údajně přiletěl na žádost majitele restaurace Ladronka, pilot byl jeho zeť, aby vyčistil povstalecké kulometné hnízdo v okně nad pekárnou) Vlasovci po něm začali okamžitě střílet (jeden se postavil jako opěra kulometu a druhý střílel) ale bez zásahu. Rázem bylo množství zraněných a i mrtví. V tramvaji č.9 přišla o život průvodčí E.P voz. Motol paní Marie Hildenbrantová, kterou salva z kulometu doslova rozpůlila. Při opakovaném náletu Messerschmitt házel bomby. Bylo přesně 10.30. Mezi těžce raněnými jsem byl i já a od stejného šrapnelu byla zraněna i Slávinka Kampová z Košíř, která druhý den svým zraněním podlehla. Odnesli nás do kostela sv. Jana
Nepomuckého, kde nás ošetřoval košířský lékař Mudr. Tampier. V kostele mě také našel otec. Opět nám pomohlo auto pana Hrachovce a tak nás spolu s ostatními zraněnými vezli na další ošetření do nemocnice v Motole. Po cestě naše auto u hospody Na Poštovce napadl opět Messerschmitt. Po zásahu se auto převrátilo, ale všichni přežili. Já ztratil vědomí a když jsem se probral, viděl jsem, jak německý důstojník stojí na projíždějícím polopásu a střílí po našem autě. Naštěstí nás krylo převrácené auto a všichni včetně řidiče jsme opět přežili. Pro velkou ztrátu krve jsem opět pozbyl vědomí a další události si nepamatuji a ani od ostatních jsem se již nikdy nedozvěděl, jak jsem se dostal do nemocnice. Otec mezi tím přivezl do nemocnice svého přítele pana Nováka, košířského kupce, který měl stejnou krevní skupinu jako já. Okamžitá transfůze mi zachránila život. Na ošetřovně mi bylo vyjmuto pět ze sedmi střepin.
Údajně mě operoval německý lékař. V operaci již pro nedostatek morfia nemohl pokračovat, a tak se stalo, že jsem si na vyjmutí šesté střepiny počkal dalších deset let. A tu poslední, tak tu mám v noze do dneška. Byla již příliš zarostlá do kosti, operace by byla riskantní. Celý život kulhám, občas mě moc pěkně pozlobí, potvora.
zpracoval:Roman BLÁHA - syn e-mail: romanbb59@seznam.cz

Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich