Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 18. 11. 2018   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Mikoláš Aleš (*18.11.1852 Mirotice, †10. 7. 1913 Praha) - 1. osobnost ze seriálu Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5

Vydáno dne 06. 03. 2007 (10375 přečtení)

Malíř, kreslíř a ilustrátor, navazující na odkaz Josefa Mánesa;  příslušník generace Národního divadla. Náležel k výjimečným zjevům české kultury. Ve svých dílech zobrazoval národní historické tradice. Celkem vytvořil 4 123 kreseb, ilustrací literárních děl i kreseb publikovaných v humoristických časopisech,  či volných  kreseb mapujících vzpomínky na dětství, moudrost lidových písní a říkadel, které byly shromážděny v  populárních Špalíčcích.  Významné byly jeho jedinečné ilustrace slabikáře, které  provázely do života mnoho generací českých dětí. Oddanost rodné zemi vyjádřil v deníkových zápiscích: „Prospět vlasti stůj co stůj“. K jeho dílu se spontánně přihlásila nastupující generace umělců ze Spolku výtvarných umělců Mánes.


Život a dílo
 
Dětství prožil v jihočeských Miroticích; ve světě  vojenských historek strýčka Famfuleho,  všední poezii matčiných písní i Alšových  zážitcích z loutkových her Matěje Kopeckého. O Alšovi bylo již napsáno mnoho, stejně jako o obou nadaných bratrech, kteří nešťastně zemřeli v době společných  gymnaziálních studií v Písku, či o jeho kontaktech s jeho spolužáky z Akademie, kteří formovali slavnou Generaci Národního divadla. Na Akademii nastoupil po půlročním učení malířem pokojů a po vyloučení v roce 1869 z písecké reálky pro konflikty s profesory. Na Akademii si přirozený respekt získal nevídanou kreslířskou pohotovostí,  lidskou bezprostředností a zájmem o národní život. Profesoři ani způsob výuky mu však neměli co dát. Sžíravá kritika zdejších poměrů ( prostřednictvím soukromého časopisu  Blbárna) vyvrcholily tzv. Woltmannovou aférou, studentskou revoltou proti německému profesorovi dějin umění. Aleš jako iniciátor vzpoury byl spolu s Antonínem Chittussim na několik dní uvězněn. Motorem jeho další tvorby se stalo několik osobností: Alois Jirásek, Josef Thomayer, a realisticky lidový, ale vzdělaný Jakub Arbes. Programově  se hlásil k Máchovu Máji a Mánesovým ilustracím Rukopisů. Múzou jeho života však byla jeho žena Marina Kailová, které věnoval a obětoval vše, co měl. Období šťastného uměleckého rozletu po svatbě  v roce 1879 se neslo ve znamení usilovné práce na kresebných cyklech, ale zejména  na velkolepém cyklu Vlast,  který se stal základem jeho úspěchu v soutěži na výzdobu foyeru  Národního divadla roku 1878. Ke spolupráci přizval spolužáka Františka Ženíška, netuše kolik hořkých chvil a zklamání mu to přinese. Alšovo umělecké pojetí se od začátku vymykalo akademickým zvyklostem. Nešlo mu o naturalistické vystižení skutečnost. Jestliže jeho tehdy slavnější současníci Ženíšek, Hynais či Brožík  brilantně tvořili podle ateliérových modelů, Aleš pracoval z hlavy. Využíval své geniální optické  paměti a výjimečné kreslířské pohotovosti: „ Nepracuji podle modelu, pracuji podle dojmu“. Od roku 1876 spolu s Václavem Brožíkem přijal pohostinství Alexandra Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole. Bratrsky se s ním dělil o všechny obrazy, které u něj namaloval podle systému „ jeden můj -  jeden Tvůj“ . Což mu fakticky umožnila práce na velkých olejích i rozsáhlých obrazových cyklech.. Po komorním obraze U hrobu Božího bojovníka vznikl jeho další olej Husitský tábor a vzápětí  rozměrný obraz Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem  ( 159x 225,5).  Obrazy byly  odmítnuty kritikou a výstavními komisemi. Skandální události s jeho proradným odvoláním z realizace lunet v Národním divadle a zpochybňování jeho autorství jej poznamenaly natolik, že se rozhodl  odejít do ústranní. Trpce poznamenal:  „ Začal jsem Vlastí a skončil jsem s písničkami.“  Pilně ilustroval, zejména Čelakovského Ohlasy písní ruských, Havlíčkovy Tyrolské elegie, romány Václava  Beneše Třebízského a Aloise Jiráska.  Jeho schopnost vybavit krásnou knihu adekvátní typografickou úpravou z něj učinila nástupce Josefa Mánesa a předchůdce Vojtěcha Preissiga. Souběžně s tím kreslil drobné perokresby a ilustrace pro nejrůznější časopisy či pro populární vydání lidových písní. Poslední jeho kresba vznikla šest dní před smrtí. Je to ilustrace k Jiráskově povídce Rabi Löw a symbolicky znázorňuje lebku ukrytou v divokých růžích. Schopnost dekorativního cítění mu v závěru života  přinesla i dlouhou řadu objednávek na  sgrafitovou  výzdobu   neorenesančních fasád budov. Poslední velká veřejná zakázka přišla od primátora Václava Srba. Jednalo se o výzdobu vestibulu Staroměstské radnice v Praze. Z jeho staršího cyklu Praha byly zvoleny dva obrazy  Věštba Libušina a  Praha slovanská.  Malba byla v roce 1935  nahrazena mozaikou. Německé okupační úřady nařídily v roce 1942 národní symboliku odstranit,  mozaika byla zaplentována zdivem, což jí zachránilo před zničením při požáru  radnice v době Pražského povstání květnu 1945.  
 
Pražské stopy
 
Do Prahy přišel Aleš v roce 1856, když zde jeho otec našel práci. Rodina si pronajala skromný byt v Lodecké ulici čp. 1184, nedaleko kostela sv. Petra a Pavla Na Poříčí.  Později zde zažil anabázi  po podnájmech; jeho bída byla taková, že často neměl ani na jídlo. Po svatbě se  mnohokrát stěhoval – z Malé Strany do Břevnova,  na Hradčany a zase zpět. Krátce v roce 1884 bydlel i na Smíchově, v dvoupokojovém bytě v třetím poschodí novostavby v Jeronýmově ulici č. 12   (dnes Rosy Luxemburgové). Zde se manželům Alšovým narodilo čtvrté, nejmladší dítě Eliška. V té době se intenzívně  stýkal s Jakubem Arbesem, podnikali společné procházky v Kinského sadech a pilně navštěvovali stolní společnost  Mahabharátá v pivovaře u svatého Tomáše na Malé Straně.  Z dalších  jeho bytů stojí za připomenutí kouzelné  prostředí domu čp. 373 v Karmelitské ulici 25  a zejména jeho poslední byt na Vinohradech v čp. 1085/XII v Bělehradské  ( dnes Havlíčkově ) ulici č, 42 ,  kde zemřel. Připomíná to pamětí deska od sochaře Josefa Šejnosta z roku 1930.  Urbanistický rozvoj Prahy v 80. letech otevřel  cestu stavebnímu podnikání. Vznikaly i četné stavby ve stylu tzv. české novorenesance. Jejím protagonistou  se stal  architekt Antonín Wiehl , který našel v Alšovi skvělého spolupracovníka. Aleš se celkem podílel na výzdobě sedmatřiceti budov, včetně kostela sv. Václava na Smíchově. V živém povědomí jsou zejména barevné férie Štorchova domu na Staroměstském náměstí a již ryze secesní ornamentika  Wiehlova a Rottova domu na Václavském náměstí. Při výzdobě Obecního domu v roce 1910 byl stárnoucí Mistr sice přizván ke spolupráci, ale na rozdíl od Alfonse Muchy, byl odkázán do suterénního baru. Jeho první smíchovská zakázka byla pro zdejší sokolovnu v dnešním domě čp.168  v Plzeňské ulici,  pro kterou v roce 1893 navrhl leptaná okna. Pro architekta Aloise Dlabače navrhl  v roce 1895 výzdobu jeho domu ve Švédské ulici ( čp. 864), s tematikou bělohorské bitvy a sugestivním nápisem „Horo bílá, horo kletá“. Pro sousední  novostavbu čp. 920 vytvořil dvě figury švédských válečníků z třicetileté války. Poslední smíchovský dům pyšnící se jeho výzdobou najdeme  na Janáčkově nábřeží čp. 1055. Jeho  stavitelem byl Ferdinand Šamonil, a protože  majitelé domu byli Jan a Kristina Milotovi, kteří pocházeli z Chodska, pojal  Aleš v roce 1903 výzdobu jako souvislý sled scén  ze života svobodný Chodů. Se Smíchovem byl spojen i život Alšovy dcery Maryny (1883-1973) a jejího manžela, Alšova životopisce Emanuela Svobody. V jejich bytě v Matouškově ulici byly pietně uchovávány rodinné památky na Alše i jeho pokojík se známým pracovním stolem „šimlíčkem“.
 
Zajímavosti
 
V Praze bylo velmi oblíbeným číslem  zábav tzv. koncertní kreslení. Aleš byl svým stenografickým kreslením hvězdou takových seancí, při kterých za doprovodu hudby kreslil uhlem na pódiu. Jako rychlokreslíř vystupoval několikrát, naposledy v roce 1902. Jedné zvláště úspěšné produkce, která se odehrála v roce 1877 na pražském Žofíně, si všimla i dobová kritika: „ Výborný kreslič. P. Aleš  vykreslil s neobyčejnou rychlostí na tabuli rozkošné genrové obrázky...“  Kreslířskou pohotovost osvědčil i při práci na  návrzích výzdoby pro Národní divadlo.Ačkoliv termín odevzdání  návrhů pro třetí soutěž  byl ustanoven k  1. lednu 1878,  Aleš se k účasti rozhodl až 6. prosince 1877. Ke spolupráci  přizval  přítele Františka Ženíška, který samostatně soutěžil o výzdobu stropu hlediště a o řešení opony.  Koncepce a rozvrh celého cyklu byly od počátku nepochybně dílem Alšovým.  Ženíškovým úkolem bylo Alšovy návrhy pouze překreslit a vykolorovat.  První problémy přišly nejdříve s dělením honoráře,  poté nastaly spory se Zítkem, který namítal, že barevná zkouška vybraného kartonu je příliš tmavá. Aféra vyvrcholila v létě 1880 odmítnutím Alšova kartonu Chrudimsko a  zastavením proplácení  honoráře. Po Praze se záměrně rozšířil názor, že  Aleš je skvělý kreslíř,  ale zcela neschopný malíř. Provádění lunet v Národním divadle mu bylo definitivně odebráno. Alše se však nejvíce dotklo, že veřejně bylo zpochybněno jeho autorství předloh, které Ženíšek vydával za svou invenci. 
 
Reflexe
 
Ke svým padesátinám byl Mikoláš Aleš  jmenován čestným členem Umělecké Besedy  a Spolku výtvarných umělců Mánes, stal se členem České akademie věd a umění a čestným občanem Mirotic. O deset let později, při svých šedesátinách,  získal titul Zasloužilý měšťan Prahy a byl ustanoven do funkce inspektora kreslení na všech školách v Praze, s platem 1200 zlatých. Císař František Josef I. jej sice nepovýšil do šlechtického stavu jako Václava Brožíka, ale velkoryse mu poskytl čestnou penzi ve výši 600 zlatých. Největší poctou, které si malíř skutečně vážil, bylo jeho zvolení čestným předsedou spolku Škréta, který v Mnichově  založili čeští studenti. Další poctou, která jej potěšila, bylo jeho jednomyslné zvolení  starostou Spolku výtvarných umělců Mánes. Oba diplomy zdobily až do smrti stěnu  jeho pracovny. K stému výročí Alšova narození  byla v roce 1952 uspořádána  rozsáhlá výstava, která potvrdila  jeho mimořádný výtvarný význam pro české umění  přelomu 19. a 20. století. Ve stejné době započato vydávání jeho souborného díla a  v pražském letohrádku Hvězda bylo otevřeno samostatné muzeum Mikoláše Alše. Ukazuje se i dnes, že Aleš stále zůstává inspirativní uměleckou osobností:  „ poetou celým a českým“( Jan Neruda) a „malířem svého lidu“ ( K. B. Mádl).     
 
 
L:  Karel B. Mádl: Mikoláš Aleš,  Praha 1912; Emanuel Svoboda: Po stopách Mikoláše Alše v Praze, Praha  1956;  Hana Volavková: Mikoláš Aleš,  Praha 1982.
 
Heslo je součástí knihy Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5. Více naleznete zde.

Související články:
Zdeňka Baldová (* 20. 2. 1885 Česká Třebová, + 26. 9. 1958 Praha) (31.03.2008)
Karel Hugo Hilar (*5. 11. 1885 Sudoměřice u Bechyně, † 6. 3. 1935 Praha) (31.03.2008)
Václav Maria Havel (*12. 9. 1897 Zběšičky (okr. Tábor), †22. 7. 1979 Praha) (06.11.2007)
Miloš Havel (* 3. 11. 1899 na Zderaze u Prahy, †25. 2. 1968 Mnichov) (25.09.2007)
Karel Hašler (* 31. 10. 1879 Praha Zlíchov, † 22. 12. 1941 Mauthausen, Rakousko) (24.09.2007)
Jaroslav Hašek (*30. 4. 1883 Praha, †3. 1. 1923 Lipnice nad Sázavou) (04.09.2007)
Jan Gillar (*24. 6. 1904 Příbor na severní Moravě, † 7. 5. 1967 Praha) (10.08.2007)
Julius Fučík (* 23. 2. 1903 Praha Smíchov, † 8. 9. 1943 věznice Berlín-Pötzensee) (10.08.2007)
Vojtěch Alberto Frič (٭ 8. 9. 1882 Praha, † 4. 12. 1944 Praha) (10.08.2007)
Karl Egon Ebert (*5. 6. 1801 Praha, † 24. 10. 1882 Praha Smíchov) (12.06.2007)
Teresie Duchácká (* 24. 9. 1855 Praha Smíchov, † 14. 2. 1930 Praha Smíchov) (22.05.2007)
František Drtina (* 3. 10. 1861 Hněvšín u Nového Knína, † 14. 1. 1925 Praha) (16.05.2007)
Leopolda Dostalová (*23. 1. 1879 Praha, †17. 6. 1972 Praha) (16.05.2007)
Kilián Ignác Dientzenhofer (1. 9. 1689 Praha - Malá Strana, †18. 12. 1751 Praha - Malá Strana) (26.04.2007)
Marina Ivanovna Cvetajevová (* 26. 9. nebo 8.10. 1892 Moskva, † 31. 8. 1941 Jelabuze v Tatarské autonomní oblasti) (26.04.2007)
Václav Brožík (* 3. 5. 1851 Železný Hamr u Třemošné na Plzeňsku, † 15. 4. 1901 Paříž) (21.04.2007)
Bratři Antonín Victor a Victor Barvitiové (10.04.2007)
Joachim Barrande (*10. 8. 1799 Sangues, jižní Francie † 5. 10. 1883 Frohsdorf u Vídně) - 4. osobnost z cyklu Slavné.... (01.04.2007)
František Bakule (*18. 5. 1877 Lidmovice u Vodňan,†2. 6. 1957 Praha) - 3. osobnost ze seriálu Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 (25.03.2007)
Jakub Arbes(*12. 6. 1840Smíchov,† 8. 4.1914 Smíchov) (16.03.2007)
Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 (06.03.2007)
Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde