Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 18. 11. 2018   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Jakub Arbes(*12. 6. 1840Smíchov,† 8. 4.1914 Smíchov)

Vydáno dne 16. 03. 2007 (10079 přečtení)

Spisovatel a novinář; tvůrce sociálních románů z dělnického prostředí, autor psychologicky zaměřených studií o českých  umělcích (Mácha, Mánes, Smetana), divadelní kritik a dramaturg Prozatímního divadla v Praze. Do literatury vstoupil jako tvůrce krátkých vědecko utopických próz - romanet, kterými předeslal vývoj „science fiction“. Považoval se za žáka Jana Nerudy (1834-1891), jeho  vrstevníkem byl Vítězslav Hálek (1835-1874).

Působily na něj bouřlivé společenské proměny po roce osmačtyřicátém až do samého předvečera první světové války. Byl obeznámen s utopickým socialismem, Pařížskou komunou i s anarchismem. Za své politické postoje byl mnohokrát vězněn. Patřil k zakladatelům moderního českého  žurnalismu, mezi novinářskou činností a jeho beletrií nejsou pevné hranice.

Život a dílo

Jakub Arbes se narodil na pražském předměstí - Smíchově v rodině ševcovského mistra. Po celý svůj život rodné město neopustil. Nižší reálku navštěvoval  u sv. Jakuba v Praze, kde se seznámil s Juliem Zeyerem (1854-1856). Vyšší reálku studoval na Starém Městě v Mikulanské ulici, kde byl jeho profesorem pouze o šest let mladší Jan Neruda. Oba prožívali vzrušující události r. 1848. „Ministr Bach, někdejší „bouřlivák revoluce“, nyní sloup krajní reakce, se všemožně staral, aby udusil plameny, které sám pomáhal rozněcovat. Je zrušena ústava, občanské svobody suspendovány. Není svobody shromažďovací ani tiskové, nově založená cenzura dusí v zárodku každý projev svobodnějšího myšlení…“ (K. Krejčí).  Od roku 1859 nastoupil na pražskou polytechniku, kterou nedokončil, zároveň se uvědomoval národnostně: „Ještě v roce 1860, tedy už dvacetiletý, je velmi pohoršen, když ho jeho přítel nazve husitou…“ (K. Krejčí). Svůj deník začal psát česky, vyznával se v něm z blouznivé lásky k vlasti. V r. 1860  se objevily jeho první tištěné práce v Lumíru a v Humoristických listech. Od té chvíle byl Arbes neúnavně publikačně činný. R. 1866 marně žádal o místo prozatímního asistenta smíchovské městské rady, pak o místo úředního sluhy v Mladé Boleslavi. Jeho soukromý život se dostal do pevných kolejí, až když se r. 1862 seznámil s Josefinou Rabochovou, která se o několik let později stala jeho manželkou a provázela jej celým životem. Ještě před svatbou se jim narodila dcera, která však brzy zemřela. Z dalších dětí zůstala naživu Olga (1868), která se o otce až do jeho smrti starala, a pak pečovala o jeho literární pozůstalost. R. 1867 se stal členem redakce Hlasu a brzy nato v Kutné Hoře redigoval Vesnu. Po návratu do Prahy nastoupil jako lokálkář  mladočeských Národních listů; jako odpovědný redaktor byl mnohokrát vyšetřován, souzen a vězněn. V České Lípě byl německou porotou odsouzen do vězení (1873-1874).  Na sklonku r. 1878 byl nic netušícímu Arbesovi doručen list jeho zaměstnavatele, majitele Národních listů dr. Julia Grégra, kde mu oznamoval, že v důsledku hospodářské situace je nucen mu dát výpověď. Redaktor, který živil manželku, své rodiče a tři děti, se ocitl na dlažbě. Později psal do Barákovy Svobody a Grégrovy Obrany. V 80. letech se pokusil vydávat v havlíčkovském duchu humoristického Šotka, kresleného jeho přítelem Mikolášem Alšem. Obrázky měly bez komentáře mluvit k české duši: Osud talentu v Čechách a neb nejtrpčí píseň beze slov. Myšlenku dokládal na osudech K. H. Máchy, Josefa Mánesa, Václava Levého, Karla Havlíčka, Karoliny Světlé aj. To jsou jeho „kandidáti existence“, talentovaní jedinci ubíjeni nespravedlivým společenským řádem. Roku 1866, kdy v Květech otiskl „episodu z románu“ Ďábel na skřipci, naznačil tak předzvěst svých typických próz, které Neruda označil jako romaneta a z nichž první Svatý Xaverius otiskl v Lumíru (1873). Některá jeho fantaskní díla jako Etiopskou lilii nebo Newtonův mozek, inspirované vědeckým utopismem Julesa Verna,  lze co do napínavosti děje srovnat s dílem  E. A. Poea. V Národních listech Arbes napsal: „…české čtenářstvo si Vernea zamilovalo. Právě tak jako původní jeho čtenářstvo francouzské, jako italské, německé atd.“. Jakuba Arbese proslavila jak tvorba sociálních románů koncipovaných v duchu Zolova naturalismu (Moderní upíři, Štrachpudlíci, Mesiáš), tak literatura memoárová. Ještě hlouběji než Gustav Pfleger Moravský zařadil život dělníků do skutečnosti a své romány zbavil laciné romantiky. Stal se významným životopiscem Máchy (jako první rozluštil básníkův intimní deník), Mánesa nebo Smetany. Věnoval se psychologii uměleckého díla (Z duševní dílny básníků, Z ovzduší umění aj.). Ještě na sklonku novinářské dráhy neváhal jít do politických bojů a afér, např. spisem proti místodržiteli Thunovi (1895), studií o J. S. Skrejšovském a V. K. Šemberovi nebo apologetickou statí o Karlu Sabinovi (1895), v níž sloučil vzpomínky a dokumenty s pokusem o psychologické vcítění do „záhadné povahy udavače“. Sabinu interpretoval jako oběť malicherných českých poměrů. Dalšího palčivého problému se dotkl v Květech (1894-1896) v sérii článků Po stopě plagiátů. V oblasti společenské velmi aktivně působil v Umělecké besedě a v nově založené Akademii věd a umění, zasazoval se o řešení stavovských spisovatelských otázek, z jeho iniciativy povstal literární spolek Máj. Na jeho odkaz navázali o dvě generace později Karel M. Čapek-Chod, Jiří Karásek ze Lvovic a mnozí další.

 
 
Pražské stopy
 

Jako je Malá Strana spojena s Janem Nerudou, patří ke Smíchovu Jakub Arbes. Narodil se na Hlavní ulici, jak se říkalo až do 60. let předminulého století dnešní Štefánikově třídě, směřující od náměstí Kinských ke křižovatce u Anděla. Jeho rodný dům čp. 53 už dávno nestojí. Ještě za spisovatelova života se celý Smíchov podstatně změnil: „Po nynějším rázu velkoměstském, po výstavných budovách nynějších nebylo ani památky. Bylať to pouhá víska s několika továrnami – z větší části zelinářské zahrady, bělidla na kartouny, několik cihelen, dvě tři větší hostinské zahrady, několik letních sídel šlechtických, z nichž některé proměněny byly již v továrny – pak asi 150 domků, ba chatrčí, vesměs šindelem nebo došky krytých; tu a tam nějaký dům jednopatrový…“.  Obraz rodného domu spisovatel zachoval v  románu Štrajchpudlíci: „Byltě to nejstarší jednopatrový domek před Oujezdskou branou vůbec… Byty v tomto baráku byly pravé brlohy. Světničky neměřily víc než pět šest kroků….“ Ještě jako dospělý muž si v paměti vybavoval revoluční události roku 1848, kdy jako pětiletý viděl z okolních kopců od Bertramky hořící staroměstské mlýny. Za studií se stal organizátorem činnosti smíchovské mládeže, studentů, řemeslníků i dělníků, založil zde knihovnu, deklamační spolek a byl horlivým propagátorem divadla. Vzpomínal na kostelík Na prádle: „Když jsem byl sedmiletým klukem, tak jsem k řece chodil s matkou, která zde za pár krejcarů právala prádlo… Když byla hotová a vymyla vany, dovolila mně se vykoupati.. A to bylo v mém dětství a ba mohu říci v celém životě chvíle nejkrásnější…“ . Roku 1862 vyjel ze slavnostně ozdobeného pražského předměstí první vlak nově založené Západní dráhy a Smíchov přestal být de facto předměstím a stal se významnou tepnou průmyslového centra. Ve stejné době si zdejší průmysloví magnáti, hlavně baron Ringhoffer, dobyli významné postavení ve veřejném životě. Sociální protivy mezi průmyslníky a dělnictvem jakož i národní zápas mezi německým patriciátem a národnostně cítícím středním stavem naplnily předměstí bojovnou dynamikou. Národní probuzení po roce 1860 zasáhlo i Smíchov. „Byla to společnost zdejší mládeže, studentů, mladých řemeslníků i dělníků, která se ujala obrodné práce. Nejprve byly pořádány výlety k zádumčivému zlíchovskému kostelíku, do Prokopského údolí, do obory Hvězdy i na smutné bojiště bělohorské, ale i ke krotkým politickým manifestacím… Založili si knihovnu, která se stala základem veřejné smíchovské knihovny, …útočnou satirou rozviřovali lokální život politický, konečně došlo i k  založení ochotnického divadla“. (K. Krejčí) Vyvrcholením kulturních aktivit bylo zřízení divadelního souboru, původně v Košířích, který se přestěhoval do hostince Eggenberg a posléze zakotvil „U zlatého anděla“. Tady poprvé vystoupil Jakub Seifert, Antonín Pudla, Vendelín Budil, barytonista J. Stropnický, spisovatelé Josef Štolba, J. J. Stankovský, malíř Václav Brožík a filolog Josef Zubatý. Smíchovské motivy se Arbes chystal vykreslit  v Galerii smíchovských výtečníků se satirickými portréty lokálních veličin. Znal  místní figurky, žebráky i pražskou honoraci, když viděl v ekvipáži jedoucí dámu, ověšenou šperky, ani si jí nevšiml, ale potkal-li obyčejnou ženu s ošatkou ředkviček, sáhl do kapsy a dal ji poslední, co měl. Místní kolorit se odrážel především  v jeho dílech Ethiopská lilie, Svatý Xaverius, Poslední škamna, Pan Lacek a jeho bouda aj. Jiří Karásek ze Lvovic na  Arbese vzpomínal: „Tak málo uctil Smíchov největšího spisovatele, jenž se v něm zrodil v dobách, kdy Smíchov byl nepatrným předměstím, kde mezi šlechtickými zahradami a pustnoucími letohrádky se krčily malé domky s kostelíkem skoro vesnickým –ale kdy byl nejen sídlem chudiny, z níž se zrodil Arbes, ale kdy byl také malebným, romantickým zákoutím…Nikde jinde nemohla býti napsána na příklad  ‚Ethiopská lilie‘ – než zde. Chlapec stěží desítiletý, dostal jsem od matky k vánocům Ethiopskou lilii. Matka mi řekla při tom: ‚To je knížka o Smíchově od spisovatele, jenž žije na Smíchově…‘. A na Boží hod jsem pospíchal ke kostelíčku, abych se podíval na starou smíchovskou školu…Dům v němž dokonal svůj život, nalézá se na jednom z nejvyšších bodů Smíchova – a tak se mi zdá, jako by symbolicky Arbes vystoupil na tyto výšiny před svým skonem, aby duchovním zrcadlem viděl pod sebou Smíchov, jehož je největším synem…“ (Z proslovu při odhalení pamětní desky na úmrtím domě J. Arbesa 10. 6. 1934)

 
 
Zajímavosti
 

Jakub Arbes proslul typickým a zvláštním způsobem života: byla to denní práce u psacího stolu a pak jeho pověstné noční toulky Prahou. Arbesovou stolní společností byla „Mahábhárata“, scházející se v malostranském pivovaru u Sv. Tomáše. Docházel sem J. V. Frič, Rudolf Pokorný, Karel Krejčík, Ladislav Stroupežnický, Josef S. Machar aj. V Balbínově ulici zasedala společnost Arbesáků, v Libni „U Deutschů“ navštěvoval Frýdovo divadlo, při nočních návratech se zastavoval za strahovskou branou v hospůdce „Kosárna“, kde visel jeho portrét. Zasedal v hostinci „U zlatého litru“ na Vinohradech, kde ve stejné době u vedlejšího stolu zakládal stranu mírného pokroku v mezích zákona Jaroslav Hašek. Stárnoucí Arbes jen stěží chápal, že z nadšeného vlasteneckého ducha jeho mládí zbyla jen Haškova parodie. Tady se scházel s Milošem Martenem, Otakarem Therem, Františkem Gellnerem, s Emanuelem z Lešehradu, malířem Jožkou Úprkou, sochařem Bohumilem Kafkou aj. Byl milovníkem jízdy vlakem a pro studium literárních postav využíval volnou jízdenku na trati Praha – Brod nad Lesy. Byly to často jízdy pro jízdu. Arbesovo stáří bylo smutné. Stále častěji se ozývaly hlasy, vyslovující pochybnosti o jeho díle: „Nebyl dost silný k boji se svým osudem ne vnějším, nýbrž vnitřním, to je pravé slovo pro tragiku Arbesovu. Ale to všechno nemůže umenšit naši lásku k němu, jakož vůbec ti, kdož byli poraženi na poli života a umění zasluhují si jí víc, než ti, kdo zvítězili. Jen když jejich zápas byl opravdový a čestný; a tomu bylo u Arbesa v míře značné.“ (F. X. Šalda). Když pak v roce 1912 zemřela Arbesova manželka, zůstal jen s dcerou Olgou. Ta ho věrně opatrovala, psala podle jeho diktátu, když mu zeslábl zrak až skoro k slepotě. Smrt ho zastihla ve smíchovském bytě 8. dubna 1914. Dožil se 74 let a byl pochován na Malvazinkách, kde leží jeho rodiče a milovaný syn Edgar (†1886). Nad hrobem rozpíná křídla socha Anděla míru, kterou podle Arbesova návrhu vytvořil jeho přítel sochař Josef Strachovský. K padesátému výročí Arbesova úmrtí (1964) byla odhalena na smíchovském náměstí, které nese jeho jméno, poblíž domu č. 13 (U Libuše), kde  Arbes žil, v r. 1964 monumentální bronzová socha od Jana Černého.

 
  Reflexe
 
 
 
Jakubu Arbesovi
 
 
Ty „tvoje domy“ na Smíchově stojí,
 

v jednom ses zrodil, v jiném usnul navždy,

 

a v těch jsi strádal v těžkém žití boji

 

a bojem o chléb – to byl den tvůj každý.

 
Z chudého pera žil jsi chudě, tence
 
a živil rodiče a svoje děti,
 
ty též jen „kandidát existence“
 

a tak dnes v rakvi prvně lehko je ti.

 
A říkal´s tak, oč který národ chudší,
 

o tolik musí v srdci víc mít zlata.

 
Což – jeho genia když bída mučí,
 

a pomoc teprve až po smrti až chvátá!

 
Teď čest ti vzdáme, zasadíme desku,
 
teď ulici i pokřtíme tvým jménem,
 
by sláva tvoje o neztenčeném lesku
 
i pozdních vnuků byla zářným věnem.
 
Z té ulice však jediný – jsem jistý,
 

tvůj nebyl dům – leč jak jej fantast tuší,

 
dům „u blouznivého idealisty“,
 

kdo živ dal za něj mozek, krev i duši!

 
(Eugen Augustin Mužík – Humoristické listy, 1914)

 

Jakubu Arbesovi byl v roce 1964 zřízen na stejnojmenném náměstí (jeho jméno nese od roku 1920) pomník. Stojící Arbesova socha je provedena v bronzu, přes pravou ruku má přehozený svrchník, v téže ruce drží klobouk. Stupňovitý sokl má čtvercový půdorys. Autorem sochy se Jan Černý, architektury pomníku pan ing. Arch. Jaroslav Koreček. K slavnostnímu odhalení došlo 8. dubna 1964 v den 50. výročí spisovatelova úmrtí. S projevy vystoupili ředitel Galerie hl. m. Prahy Dobroslav Kotek, předseda školské a kulturní komise hl. m. Prahy František Budský a univ. Prof. Dr. Julius Solanský. Slavnosti se zúčastnil i vnuk Jakuba Arbesa a strážce jeho odkazu Karel Gruber.

L: Karel Krejčí: Jakub Arbes - Život a dílo, J. Lukasík, Mor. Ostrava-Praha 1946; Karel Krejčí: Kapitoly o Jakubu Arbesovi,  Praha 1955; F. X. Šalda: Několik slov o J. Arbesovi, Šaldův zápisník 1934-1935), Hrubešová, Eva. Hrubeš, Josef. Pražské sochy a pomníky. Praha: Petrklíč, 2002.

 


Heslo je součástí knihy Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5. Více naleznete zde.

Související články:
Zdeňka Baldová (* 20. 2. 1885 Česká Třebová, + 26. 9. 1958 Praha) (31.03.2008)
Karel Hugo Hilar (*5. 11. 1885 Sudoměřice u Bechyně, † 6. 3. 1935 Praha) (31.03.2008)
Václav Maria Havel (*12. 9. 1897 Zběšičky (okr. Tábor), †22. 7. 1979 Praha) (06.11.2007)
Miloš Havel (* 3. 11. 1899 na Zderaze u Prahy, †25. 2. 1968 Mnichov) (25.09.2007)
Karel Hašler (* 31. 10. 1879 Praha Zlíchov, † 22. 12. 1941 Mauthausen, Rakousko) (24.09.2007)
Jaroslav Hašek (*30. 4. 1883 Praha, †3. 1. 1923 Lipnice nad Sázavou) (04.09.2007)
Jan Gillar (*24. 6. 1904 Příbor na severní Moravě, † 7. 5. 1967 Praha) (10.08.2007)
Julius Fučík (* 23. 2. 1903 Praha Smíchov, † 8. 9. 1943 věznice Berlín-Pötzensee) (10.08.2007)
Vojtěch Alberto Frič (٭ 8. 9. 1882 Praha, † 4. 12. 1944 Praha) (10.08.2007)
Karl Egon Ebert (*5. 6. 1801 Praha, † 24. 10. 1882 Praha Smíchov) (12.06.2007)
Teresie Duchácká (* 24. 9. 1855 Praha Smíchov, † 14. 2. 1930 Praha Smíchov) (22.05.2007)
František Drtina (* 3. 10. 1861 Hněvšín u Nového Knína, † 14. 1. 1925 Praha) (16.05.2007)
Leopolda Dostalová (*23. 1. 1879 Praha, †17. 6. 1972 Praha) (16.05.2007)
Kilián Ignác Dientzenhofer (1. 9. 1689 Praha - Malá Strana, †18. 12. 1751 Praha - Malá Strana) (26.04.2007)
Marina Ivanovna Cvetajevová (* 26. 9. nebo 8.10. 1892 Moskva, † 31. 8. 1941 Jelabuze v Tatarské autonomní oblasti) (26.04.2007)
Václav Brožík (* 3. 5. 1851 Železný Hamr u Třemošné na Plzeňsku, † 15. 4. 1901 Paříž) (21.04.2007)
Bratři Antonín Victor a Victor Barvitiové (10.04.2007)
Joachim Barrande (*10. 8. 1799 Sangues, jižní Francie † 5. 10. 1883 Frohsdorf u Vídně) - 4. osobnost z cyklu Slavné.... (01.04.2007)
František Bakule (*18. 5. 1877 Lidmovice u Vodňan,†2. 6. 1957 Praha) - 3. osobnost ze seriálu Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 (25.03.2007)
Mikoláš Aleš (*18.11.1852 Mirotice, †10. 7. 1913 Praha) - 1. osobnost ze seriálu Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 (06.03.2007)
Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 (06.03.2007)
Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich