Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 18. 11. 2018   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Bratři Antonín Victor a Victor Barvitiové

Vydáno dne 10. 04. 2007 (8249 přečtení)

Bratři Barvitiové (Antonín architekt a mladší Victor malíř)patřili k významným osobnostem českého umění 19. století. Výrazně se vydělovali z prostředí národní  obrozenské tradice. Důvodem byly jejich německé kořeny, dlouhé studijní pobyty v zahraničí ( Antonína v Římě a Victora v Paříži) i určitá exkluzivita ve vztahu  k investorům z prostředí  aristokracie a vysokého kléru. Po návratu do Čech  na konci 60. let 19. století neúspěšně soupeřili o velké zakázky se svými o málo mladšími vrstevníky podporovanými  českou společností. Oba se proto brzy odmlčeli a věnovali se činnosti organizační. Antonín jako jeden z protagonistů  dostavby katedrály sv. Víta na pražském Hradě  a Victor, jako  inspektor Obrazárny společnosti vlasteneckých přátel umění. 


     
Život a  dílo
Antonín Victor Barvitius , starší bratr Victora, byl synem pokladníka hraběte Buqoye z novohradského panství. Jeho matka byla Vídeňačka, dcera  dvorního mechanika habsburského vévody Antona Victora, po kterém jeho kmotřenec přijal jméno. Zprvu se připravoval studiem filozofie a práv na dráhu vysokého úředníka. Nakonec se rozhodl věnovat malířství. Vstoupil v roce 1843 na pražskou Akademii, kde strávil jeden rok. Po odchodu do Vídně se dal zapsat do školy architektury a zde absolvoval studia pod vedením profesorů  Karla Roesnera, Eduarda van der Nulla a Augusta Siccardsburga.  Tito významní  budovatelé reprezentativní vídeňské Ringstrasse mu stejně - jako  o málo později dvěma dalším architektům z Čech  (Josefu Zítkovi a Josefu Hlávkovi)  zprostředkovali poznání historické architektury. Antonínovu naturelu byl nejblíže  z nich  Karel Roesner, autor ušlechtilých palácových a církevních staveb v  duchu kopírujícím italské předlohy. Podle Roesnerova plánu byla zahájena i stavba pražského kostela sv. Cyrila a Metoděje, ve které později pokračoval Barvitiův současník, kolega z Vídeňské Akademie a pozdější švagr  Ignác Ullmann (manžel jeho sestry Terezie). Mnoho cestoval a skicoval po celém Rakousku a  vytvořil řadu pozoruhodných návrhů pro venkovské vily i  činžovní domy. V roce 1854 odjel jako stipendista do Říma, kde získal významnou zakázku na obnovu sídla rakouského vyslanectví v Římě. V roce 1867, po návratu  do Prahy vstoupil do stavebního podniku se svým švagrem, architektem Ignácem Vojtěchem Ullmannem, který patřil v Praze k protagonistům neorenesance.  Společně realizovali v roce 1871 projekt pro Nádraží císaře Františka  Josefa I. ( pozdějšího Wilsonova). Pracovali i na projektu bubenečských vil a olšanské hrobky Lannově,  a účastnili si dalších soutěží. Kromě dvou velkých  staveb Gröbeho vily na Vinohradech a kostela sv. Václava  na Smíchově se A. Barvitius soustředil na opravu a obnovu historických památek. Patřil k prvním skutečně moderně myslícím konzervátorům  historické architektury. S úspěchem se představil na Světové výstavy v Londýně roku 1867. Moderní pojetí náboženského umění publikoval a prosazoval  na stránkách časopisu Method
i v rámci svého předsednictví výtvarného odboru Jednoty pro dostavbu katedrály sv. Víta.
 
Victor Barvitius kráčel ve  stopách bratrových. Jako patnáctiletý  vstoupil roku 1849 na pražskou Akademii, do ateliéru Christiana Rubena a jeho nástupce, tolerantního  Egona Engertha.Vyhovoval mu studijní dril, a od začátku se mu dokázal podřídit. Byl členem veselé stolní společnosti v Lorenzově kavárně, kde se setkával se staršími  kolegy, z nichž nejblíže mu byli  Josef Mánes a Karel Purkyně. Jeho nejbližším přítelem za studií byl Adolf Kosárek. Tato nerozlučná dvojice nejtalentovanějších a nejvzdělanějších žáků Akademie se skvěle doplňovala a vzájemně ovlivňovala. Po předčasné Kosárkově smrti (zemřel v roce 1859 v pouhých 29 letech) se postaral o jeho mladou vdovu i o uměleckou pozůstalost. Malířskou dráhu zahájil úspěšně jako historický malíř  obrazy: Smrt Jana Lucemburského u Kresčaku a Břetislav a Jitka.   Byl  povolán na Akademii, kde působil  od roku 1862 jako korektor  a knihovník.  Další úspěch mu přinesly velké formáty žánrových scén  Slavnost ve Hvězdě a Čtvrtek ve Stromovce. Cestovní stipendium, které získal při odchodu z Akademie, využil k cestě do Paříže, kam se vydal v  roce 1865, v době konání Světové výstavy.  Část pobytu strávil u svého staršího přítele, malíře  Soběslava Hypolita Pinkase v Cernay- la - Ville.  Pro  pařížský salon v roce 1866 připravil  rozměrný obraz Place de La Concorde.  Přiblížil se plenérové malbě nastupujících impresionistů  ( Manet, Corot, Pissaro). Po návratu do Čech  prožíval složité tvůrčí období, protože jeho realistický malířský styl nekonvenoval s tehdy znovuvzníceným idealistickým vlasteneckým romantismem o něco mladší generace Národního divadla. Stáhl se do ústraní, věnoval se grafice a ilustracím pro Purkyňovy Květy  a  příležitostně maloval obrazy s motivy oblíbených koní pro  českou aristokracii. Od roku 1877  se stal  inspektorem Obrazárny v Rudolfinu. Souběžně působil na Akademii výtvarných umění jako profesor perspektivy a měl i podíl na reformě učebních plánů a vytvoření nového statutu školy v roce 1882. Obrazárně věnoval  do roku 1893  svůj veškerý čas a energii, po odchodu na odpočinek zúročil svoji práci  ve dvou odborných spisech, které pojednávaly o historii  Spolku sv. Lukáše . Barvitius byl také autorem prvního přehledu vývoje  českého umění moderní doby, který  publikoval v roce 1895 ve Vídni v rámci kompendia Die Oestereich-ungarische Monarchie in Wort und Bild.   
 
 
 

Pražské stopy

Architektonická tvorba Antonia Victora Barvitia je spjata především s Prahou.  Týká se to zejména pražských vil realizovaných v duchu florentské renesance.  Zahradní vily představovaly do té doby v Praze nevídaná a luxusní díla. Jejich objednavateli se stali vesměs kapitáni průmyslu:  Vojtěch rytíř Lanna, Karl  Lippmann a Moric Gröbe. Největší a nejzdařilejší Barvitiovou  realizací  však zůstává kostel sv. Václava na Smíchově, kterou získal na základě vítězné soutěže v roce  1876. S  Ignácem Ulmannem patřil k protagonistům neorenesance, a připravoval  tak symbolicky cestu pro Josefa Zítka. Na rozdíl od Zítka, který se inspiroval zejména benátskou renesancí, zůstala jeho hlavním inspiračním zdrojem renesance toskánská. To se projevilo i při realizaci kostela sv. Václava na Smíchově v letech 1881-85. Velmi podrobné znalosti italských církevních staveb a  jasná koncepce, s kterou neomylně řídil proces výtvarné výzdoby chrámu, učinily z baziliky jeden z nejušlechtilejších příkladů církevního interiéru 19. století v Čechách. Stavba v sobě spojila několik historických vzorů. Její fasáda s tabulovým štítem a výrazným tympanonem  reprodukuje schéma vrcholně renesančních florentských kostelů, tak jak se vyvinuly od  Brunelleschiho přes Sangalla až k Palladiovi. Naproti tomu interiér byl pojat jako raně křesťanská bazilika s  byzantinizujícími rysy. Fasáda  byla pojednána v cihlovém zdivu s výraznými majolikovými medailony světců, zatímco interiéru dominoval mramor, žula a mozaika. Stavbu realizovali stavitelé Josef Linhart a Vilém Milde. Výzdobu prováděli vynikající umělci, jako například Josefa Trenkwald, František Sequens,  Ludvík Šimek.  Někteří z nich byli  ze Smíchova, a jako farníci se snažili dodat  svému“ kostelu, nejlepší díla, jako například  Maxmilián  Pikner, Lev Lerch  či Čeněk Vosmík.  Později se zabýval i otázkami náhrobků a hřbitovů ( Lannova hrobka na Olšanech,  celková koncepce a jednotlivé hrobky  pro hřbitov na Malvazinkách).  Stal se autorem první koncepce vyšehradského hřbitova, pojatého jako národní pohřebiště. Hřbitov koncipoval po roce 1875 podle příkladů italských pohřebišť zvaných Campo Santo ( Svaté pole).  Jeho pojetí dotvořil Antonín Wiehl. Barvitiovým významným dílem se stalo i architektonické řešení pomníku Josefa Jungmanna  na stejnojmenném  pražském  náměstí. Sochu národního buditele vytvořil z iniciativy spolku Svatobor v letech 1875 – 1877 sochař Ludvík Šimek.
 
 V povědomí Pražanů nesmazatelnou stopu zanechal i malíř Victor  Barvitius, zejména sérií velkých žánrových obrazů  z let 1861- 1865. Po vzoru literátů Jana Nerudy či Ignáta Hermanna se tak stal výtvarným kronikářem  města. První obraz s názvem Slavnost ve Hvězdě vznikl pod dojmem návštěvy lidové veselice,  pořádané tradičně  po ukončení pouti ke sv. Markétě v Břevnově.  Následující dílo Čtvrtek ve Stromovce zachytil  pražskou společenskou smetánku při setkání v zahradní restauraci (čtvrtek byl tehdy místo soboty volným dnem, který byl věnován odpočinku a zábavě). A konečně třetí obraz Na ledě, zachycoval přátele při bruslení na Vltavě. Praze věnoval velkou část svého života i prostřednictvím Obrazárny  Společnosti vlasteneckých přátel umění. Stál před nelehkým úkolem nainstalovat sbírky v nových prostorách Rudolfina, což se mu výborně podařilo. Na sklonku života bydlel Victor Barvitius na Smíchově u své dcery Isabely, která se provdala za  úředníka  Ringhofferovy  továrny J. Medera. Jeho byt a ateliér  byl v rohovém domě čp. 477 na Janáčkově nábřeží. 
 

Zajímavosti

Na počátku své kariéry získal architekt Antonín Barvitius lukrativní zakázku na rekonstrukci římského paláce Palazzo  di Venezia,  který  vznikl v 16. století jako dílo renesančního génia Leona  Battisty Albertiho. Po anexi Benátek Rakouskem se palác stal sídlem císařského vyslanectví. Zakázku mu zprostředkoval kníže František Colloredo- Walsee. Palác sloužil zároveň i k ubytování  rakouských  stipendistů, kteří do Říma přijížděli a střídali se ve skromných věžních komůrkách. Tady se Barvitius seznámil, například se sochařem  Václavem Levým.  Pobyt v Itálii si neustále prodlužoval, protože žít v Římě a být placen z Vídně  bylo pro mladého architekta ideálem. Přestavbu velvyslanectví ukončilo sjednocení Itálie a vznik Italského království. Barvitius společně s Ulmannem přinesli do Prahy z Vídně specifický architektonický styl  zvaný  „ Rundbogenstill „ jakousi zjednodušenou variantu neorenesance.                  „Úřednický“ sloh se hojně užíval zejména  při stavbě škol, soudů, kasáren, věznic a podobně.  Pro účely národní reprezentace se však nehodil.  To byl jeden z důvodů, proč Josef Zítek a Josef Schulz ve veřejných soutěžích  své konkurenty Ulmanna a Barvitia vždy porazili (Česká technika, Národní divadlo, Rudolfinum).
 
  Když odcházel Victor Barvitius v roce 1865 do Paříže, vyprovodil ho Karel Purkyně  přáním: „… aby v elegantním a  veselém městě nad Seinou  dospěl k umění jak  předváděti  na obrazech skutečné charaktery “.  Přání Barvitius  naplnil v tom smyslu, že pobyt ve Francii zcela změnil jeho přístup k malbě. Do té doby  obrazy  maloval  způsobem, který se naučil na Akademii. Námět si ověřoval řadou skic podle modelů, které ve svém ateliéru aranžoval. Tak pro obraz Na ledě byla jeho sestra Terezie Ullmannová s přítelkyní Romanou Rohlenovou  v ateliéru zachumlány do kožichů a usazeny do saní…  Z Francie přivezl do Čech i novou techniku, tzv. zinkografii, které se naučil od pařížského Gustava Comte. Technikou zinkografie vytvořil několik reprodukcí svých starších děl, které potom byly opakovaně publikovány v dobových časopisech. Podílel se i na ilustrování Zapovy České kroniky,  vydávané nakladatelem Ladislavem Kobrem.
   

 Reflexe
Za svého života získal  Antonín Barvitius  řadu  poct.  Kromě prezidentství Křesťanské akademii byl i Konzervátorem ústřední památkové komise ve Vídni  a členem České akademie věd a umění. Jako vynikajícího znalce křesťanské archeologie jej papež Lev XIII. roku 1882  vyznamenál rytířským řadem sv. Řehoře . V první řadě však byl vynikajícím architektem, kterého Zikmund Wirth označil jako : „ nejkultivovanějšího ze všech  epigonů renessancismu , který překonal všechny své konkurenty  v preciznosti stylové recepce a úspornosti, vybranosti tvaru“.  Victor Barvitius  prožíval  spolu se svým bratrem období česko- německých jazykových a politických zápasů. Výchovou a vzděláním  patřili oba  k tolerantním utrakvistům, kteří chápali pojem vlast  spíše v teritoriálním smyslu rakouské monarchie než v otázce jazykové. Po návratu z Paříže se  Victor postupně vzdaloval  českému vlasteneckému táboru, přátelil se s aristokracií, která měla blíže k němectví. A v roce 1878 sňatek s Gabrielou, vdovou po Hugo Haasovi von Wranau, německou šlechtičnou a pražskou patricijkou, jeho směřování potvrdil. Dějiny umění  dlouho nevěděly, kam Barvitia zařadit, zdali je českým či německým umělcem. Po jeho smrti byly dokonce spory o tom,  zda zakoupit jeho pozůstalost do Moderní galerie národa českého a zda jeho díla vystavit v českém či evropském oddělení.
 
 
L:  Zdeněk Wirth: Antonín Barvitius. Umění,  ročník 4, Praha 1931, s. 295-308 a 437-449 ;  Dobroslav Líbal: Architektura, in: Praha národního probuzení, 1980, str.  140- 147

Související články:
Zdeňka Baldová (* 20. 2. 1885 Česká Třebová, + 26. 9. 1958 Praha) (31.03.2008)
Karel Hugo Hilar (*5. 11. 1885 Sudoměřice u Bechyně, † 6. 3. 1935 Praha) (31.03.2008)
Václav Maria Havel (*12. 9. 1897 Zběšičky (okr. Tábor), †22. 7. 1979 Praha) (06.11.2007)
Miloš Havel (* 3. 11. 1899 na Zderaze u Prahy, †25. 2. 1968 Mnichov) (25.09.2007)
Karel Hašler (* 31. 10. 1879 Praha Zlíchov, † 22. 12. 1941 Mauthausen, Rakousko) (24.09.2007)
Jaroslav Hašek (*30. 4. 1883 Praha, †3. 1. 1923 Lipnice nad Sázavou) (04.09.2007)
Jan Gillar (*24. 6. 1904 Příbor na severní Moravě, † 7. 5. 1967 Praha) (10.08.2007)
Julius Fučík (* 23. 2. 1903 Praha Smíchov, † 8. 9. 1943 věznice Berlín-Pötzensee) (10.08.2007)
Vojtěch Alberto Frič (٭ 8. 9. 1882 Praha, † 4. 12. 1944 Praha) (10.08.2007)
Karl Egon Ebert (*5. 6. 1801 Praha, † 24. 10. 1882 Praha Smíchov) (12.06.2007)
Teresie Duchácká (* 24. 9. 1855 Praha Smíchov, † 14. 2. 1930 Praha Smíchov) (22.05.2007)
František Drtina (* 3. 10. 1861 Hněvšín u Nového Knína, † 14. 1. 1925 Praha) (16.05.2007)
Leopolda Dostalová (*23. 1. 1879 Praha, †17. 6. 1972 Praha) (16.05.2007)
Kilián Ignác Dientzenhofer (1. 9. 1689 Praha - Malá Strana, †18. 12. 1751 Praha - Malá Strana) (26.04.2007)
Marina Ivanovna Cvetajevová (* 26. 9. nebo 8.10. 1892 Moskva, † 31. 8. 1941 Jelabuze v Tatarské autonomní oblasti) (26.04.2007)
Václav Brožík (* 3. 5. 1851 Železný Hamr u Třemošné na Plzeňsku, † 15. 4. 1901 Paříž) (21.04.2007)
Joachim Barrande (*10. 8. 1799 Sangues, jižní Francie † 5. 10. 1883 Frohsdorf u Vídně) - 4. osobnost z cyklu Slavné.... (01.04.2007)
František Bakule (*18. 5. 1877 Lidmovice u Vodňan,†2. 6. 1957 Praha) - 3. osobnost ze seriálu Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 (25.03.2007)
Jakub Arbes(*12. 6. 1840Smíchov,† 8. 4.1914 Smíchov) (16.03.2007)
Mikoláš Aleš (*18.11.1852 Mirotice, †10. 7. 1913 Praha) - 1. osobnost ze seriálu Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 (06.03.2007)
Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 (06.03.2007)
Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich