Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 18. 11. 2018   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Františka Josefa Dušková

Vydáno dne 31. 05. 2007 (3672 přečtení)

Významná pražská zpěvačka a majitelka usedlosti Bertramka na Smíchově. Manželka hudebního skladatele, pianisty a pedagoga Františka Xavera Duška, známá též jako přítelkyně a hostitelka W. A. Mozarta, Ludvika van Beethovena a dalších umělců a osobností. Za života svého manžela a společně s ním byla ve své domácnosti, zejména na Bertramce duší a pořadatelkou schůzek hudebníků a milovníků hudebního umění v podobně dobového společenského salónu.

Život
 
Narodila se jako dcera Antonína Adama Hambachera (1718-1766), rodáka ze Sušice a majitele lékárny v domě „U bílého jednorožce“ na Staroměstském náměstí (čp. 551). Její matkou byla Marie Domenica Colomba, druhorozená dcera salcburského významného měšťana, obchodníka se suknem a hedvábím, radního a v letech 1772-1775 i salcburského starosty Ignaze Antona Weisera (s titulem von Weißern). V hudbě a ve zpěvu ji vyučoval pedagog a skladatel František Xaver Dušek (v.t.),  který byl pravděpodobně i v úzkém přátelském vztahu s Hambacherovými. Po smrti otce a poté co Marie Hambacherová v roce 1769 lékárnu prodala apotékáři Gallimu, přestěhovala se matka s dcerou Josefou do Celetné ulice do domu „U černého slunce“, v němž podle soupisu z roku 1770 bydlel i Dušek. Podle záznamu v matrice oddaných pak 21. října 1776 v chrámu Panny Marie před Týnem „Mládenec František Dušek, hudebník“ pojal za manželku „pannu Josefu Hambacherovou“ . Sňatek to byl pro Josefu dosti nerovný, poněvadž Dušek byl o 23 roky starší, navíc tělesně postižený. Měl však jako pedagog a hudebník vysokou autoritu a značný vliv u pražské aristokracie. Věno Josefy znamenalo pro tehdy nepříliš majetného Duška znatelné zlepšení jeho existenčního postavení. Necelý rok po svatbě, v létě roku 1777 odjela Josefa se svým manželem do Salcburku na návštěvu příbuzných, pravděpodobně také proto, aby svého manžela zde představila. Navštívili také rodinu salcburského dvorního hudebníka Leopolda Mozarta. Od této návštěvy se rozvíjí celoživotní kontakty manželů Duškových s otcem Leopoldem a rodinou W. A. Mozarta. Josefa Dušková měla mezi pražskými zpěváky poněkud neobvyklé postavení. Nikdy nepřijala žádné angažmá v opeře a vystupovala téměř výhradně jako koncertní, oratorní, komorní a chrámová zpěvačka. Důležitější pro její umělecké renomé byly především její vystoupení v aristokratických palácích v Drážďanech, Lipsku,Vídni aj. Údajně zpívala i ve Varšavě před králem Stanislavem Augustem Poniatowskim. Jedním z nejuznalejších bylo označení Duškové za „Českou Gabrieliovou“ podle slavné italské koloraturní pěvkyně. Její hlas byl charakterizován jako „stříbrný“, hodně silný a zvláště v hloubkách velmi příjemný. Dušková jako zpěvačka byla respektována mj. i Ludwigem van Beethovenem, který ji při své návštěvě v Praze v roce 1796 věnoval opis své koncertní árie Ah perfido, spergiuro, původně komponované pro komtesu Josefinu Claryovou.  Dušková ji pak zařadila do svého pěveckého repertoáru, později dokonce s tvrzením, že pro ni byla Beethovenem složena. Dušková byla údajně též velmi dobrá pianistka a podle Dlabačova Künstlerlexikonu byla rovněž neobyčejně schopnou a pohotovou kreslířkou. Ke konci Duškova života majetkové poměry této umělecké dvojice postupně upadaly. Přispěla k tomu nepochybně Duškova vleklá choroba,  navíc značně okázalá pohostinnost a dobročinnost, zejména Josefy Duškové a konečně i půjčky, které měly udržet jejich dosavadní životní standard. Podle jinonické viniční knihy si Dušková v listopadu 1797 dokonce vypůjčila od Konstance, vdovy po W. A. Mozartovi, částku 3500 zlatých, což později asi vedlo k určité roztržce mezi oběma ženami. Po Duškově smrti byla nucena přestěhovat se do skromnějších malostranských bytů v Nerudově ulici, poté v ulicích Tomášské a Thunovské. Od roku 1821 až do své smrti bydlela v domě hrabat Hennetů v Pětikostelní (dnešní Sněmovní) ulici. Zemřela ve svých 70 letech a pohřbena byla vedle svého manžela na Malostranském hřbitově, údajně nedaleko hřbitovního kostela při jižní zdi. Pražské noviny jejímu odchodu nevěnovaly ani nekrolog.
 
Pražské stopy
 
Do historie Smíchova se Dušková zapsala zejména tím, že se dne 23. dubna 1784 stala vlastnicí usedlosti Bertramka a tím, že zde vítala významné dobové umělecké i uměnímilovné osobnosti vysoké pražské měšťanské a aristokratické společnosti. Bertramku držela až do 3. prosince 1799, kdy ji, těsně po manželově smrti prodala Alžbětě Ballabeneové, z rodiny pražských obchodníků a bankéřů. Josefa Dušková se narodila v domě „U bílého jednorožce“ na Starém městě Pražském, po otcově smrti se s matkou přestěhovala do Celetné ulice a s manželem F. X. Duškem až do jeho smrti bydlela v jednom z tehdejších Lichtensteinských domů. Poté až do své smrti bydlela v ústraní na Malé Straně. Z jejích veřejných pražských koncertů se zachoval plakát z úterý 26. dubna 1791, kdy uspořádala v Královském národním (Stavovském Nosticově) divadle hudební akademii, na níž zazpívala blíže neurčenou árii od Domenica Cimarosy a nepochybně i známou Mozartovu árii „Bella mia fiamma addio“, o níž se v programu píše, že byla od pana Mozarta zcela nově zkomponována. Dušková samozřejmě účinkovala jako sólistka i při zádušní mši, věnované vzpomínce na zemřelého W. A. Mozarta. Ve velkém reprezentačním rozsahu, za účasti tří sborů, žáků malostranského gymnázia a dalších, ji organizoval pražský operní orchestr v malostranském chrámu sv. Mikuláše dne 14. prosince 1791, kde exequie vyvrcholily provedením Requiem Josefa Rösslera.
 
Zajímavosti
 
K zajímavostem ze života Duškové patří především její vztah ke géniu vídeňského vrcholného hudebního klasicismu, Wolfgangu Amadeovu Mozartovi. O vztazích obou osobností lze říci, že byly jednak umělecké a jednak do jisté míry, a v rámci dobových konvencí, přátelské a snad i citově zabarvené. Půvabná, třiadvacetiletá zpěvačka jednadvacetiletého Wolfganga již při jejich prvním setkání nesporně okouzlila a především inspirovala k vytvoření první árie, kterou pro ni zkomponoval. Byla to scéna a árie Ah lo previdi!-Ah t´invola-Deh non varcar (K. 272) na text Vittoria Amadea Cigna-Santiho, vybraný z libreta opery Andromeda od Giovanni Paisiella. Také druhá árie, věnovaná Mozartem Duškové, Bella mia fiamma, addio (K. 528), je komponována na text, Michela Sarconeho, který byl převzat z jeho mytologického Festa teatrale, Cerere placata. U obou árii jistě nebyl Mozartův výběr textu náhodný a lze usuzovat, že již text a jeho citově vypjatá hudba symbolicky naznačovaly bližší přátelský vztah obou umělců. Důležitější však je, že interpretační nároky na přednes obou árií, které jsou stále pro všechny sopranistky velmi obtížné, svědčí o tom, že Dušková byla nepochybně vynikající pěvkyní. Při jedné z návštěv ve Vídni v březnu 1786 Dušková údajně spoluúčinkovala při provedení opery Idomeneo v císařském divadle za účasti panovníka a jeho dvora. Při audienci u císařského dvora společně vystoupili také před císařem Josefem II. Při setkání v Drážďanech v dubnu 1789 a poté v květnu v Lipsku oba umělci vystoupili rovněž společně. Nejvýznamnějším dokladem vzájemných přátelských vztahů byla pohostinnost a poskytnutí přístřeší na Bertramce manželům Mozartovým v době jejich pražských pobytů u příležitosti premiérových provedení oper Don Giovanni a La Clemenza di Tito. Kolem osobnosti Josefy Duškové se také již za jejího života vytvářely určité legendy, které naznačovaly, že její osobní život mohl být v určité kontradikci vůči společenským pravidlům.V souvislosti se vzpomínkou na svou manželku, Terezii Schnellovou, píše např. prof. František Němeček: „V letech 1791- 1796 byla jednou z nejžádanějších modistek. Její dovednosti a úslužné píle mohla využívat také paní Dušková. Zde Tereza poznala mnoho nejrůznějších lidí a charakterů. Vyskytovalo se zde hodně umělecky znamenitého, ale také leccos špatného, pokud jde o smýšlení a mravy.. Bezprostředně se jí však dotklo nebezpečí nákazy lehkomyslnosti ve vztahu k posvátnému a božskému, což bylo charakterem tehdejší doby a převládajícím tónem vzdělaných kruhů..“ Také různé pověsti, například v souvislosti s údajnou apanáží 900 zlatých, kterou měl Duškové poskytovat Christian hrabě Clam-Gallas, mohly vyvolávat možné úvahy, o jejich bližším vztahu. Navíc k takovým úvahám podněcoval i velký věkový rozdíl mezi manželi Duškovými. Pověsti o Duškové šířil navíc i Leopold Mozart, který jí zřejmě nebyl příliš nakloněn. Vztah hraběte Clamm-Gallase k Duškové, i když byl hrabě znám (především vůči rovnorodým dámám z aristokratických kruhů) jako citově dosti vznětlivý muž, vyplýval z běžného dobového vztahu a obvyklé podpory uměnímilovné šlechty tehdejších umělců, jak o tom svědčí například případ Františka Josefa Maximiliana knížete Lobkovice, který velkorysými honoráři a dary umělcům téměř přišel o své jmění. Při posuzování vztahů pražské šlechty k manželům Duškovým nemůžeme také nevycházet z určitých náznaků v Němečkových vzpomínkách a charakteru společnosti, která se scházela v salónu Duškových, zejména na Bertramce. Byly to hudebníci, hudbymilovní návštěvníci a příznivci manželů Duškových, příslušníci středních a vyšších i aristokratických vrstev pražské společnosti. Ti byli již zřetelně ovlivňováni filozofickými, osvícenskými, zednářskými a volnomyšlenkářskými ideami, které pronikaly i do Prahy z Londýna a Francie a které motivovaly fungování, poslání a aktivity pražských zednářských lóží.
 
Reflexe
 
Josefa Dušková byla bezpochyby uznávanou a oblíbenou zpěvačkou. Článek v pražském deníku Oberpostamtszeitung z roku 1785 vzpomíná na vystoupení Duškové v Drážďanech: „Nesbírali jsme pokaždé každý z jejích sladkých tónů? Netlouklo jí každé srdce vstříc hlasitou chválou, když před třemi roky zpívala ve zdejším dómu? Ale Mad. Dušková je jako slavík, který jen zřídka zpívá a svým úsporným, půvabným zpěvem si získává více potlesku, než si ho skřivan vyšveholí za tři čtvrti roku.“ O jejím zpěvu článek pokračuje: „Nikdo tam [v Drážďanech] dosud neslyšel tak mohutný hlas, takového rozsahu, takové pevnosti, ohebnosti a hbitosti, spojený s tak velikými hudebními znalostmi a s tak správným citem.“  Vídeňské koncertní vystoupení Duškové pak líčí ve svém dopise z 12.-18. 4. 1786 pražský kreslíř a rytec Kleinhard (pravděpodobně syn miniaturisty Wilhelma Kleinharda): „Mme zpívala veřejně v císařském divadle, kde přítomnost panovníkova, celého dvora, veškeré šlechty a všeho publika způsobila takový nával, že bylo nutno posílati lidi zpět. Panovník zůstal od začátku do konce, sám  tleskal často a volal ´Bravo´, a vyjadřoval svou úplnou spokojenost. Po několika dnech měla Mme Dušková zvláštní audienci. Doprovázel ji famózní klavírista Mozart a pan virtuos [Johann Friedrich] Eck. Poznámce o bohatém dědictví Duškové po svém dědovi Ignazi Antonu Weiserovi, ovšem odporuje zmínka v dopise Leopolda Mozarta dceři ze dne 28. dubna 1786: „Dědictví Md:me Duškové muselo být velmi malé; protože vím, že starý půjčoval své peníze velmi neopatrně a na jednom místě, kde požadoval 7 nebo 8 procent, bylo ztraceno 9000 f[lorinů]. Ten kdo platí příliš vysoké procento je zjevně špatným dlužníkem.“
 
 
L: Oskar Teuber: Geschichte des Prager Theaters, Bd. II, Praha 1883-5;
Rudolph Freiherr Procházka: Mozart in Prag, H. Dominicus (Th. Gruss), Prag 1892; Otto Jahn (Herrmann Deiters): W. A. Mozart, Breitkopf und Härtel, Leipzig 1907; Paul Nettel, Mozart in Böhmen, Neumann & Comp., Prag 1938; Jiří Patera: Bertramka v Praze, Praha 1948; Václav Jan Sýkora: F. X. Dušek, SNKLHU, Praha 1958; Slavná minulost české hudby. Panton, Praha 1959; Jiří Borkovec: Musicalia v pražském periodickém tisku 18. století, SK ČSR, Praha 1989; Walther Brauneis: Je legendou, že se stýkal s Mozartem? Bertramka 1993/1-4, str. 10an.; Tomislav Volek: Josefina Dušková a Salcburg, Bertramka 1993/1-4, str. 24an.; Silke Leopold (Hg.): Mozart Handbuch, Bärenreiter/Metzler, 2005; Mozart – Briefe und Aufzeichnungen (Gesamtausgabe, Bd. 1-8),  Bärenreiter, Kassel 2005
 
 

Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich