Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 18. 11. 2018   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Jiří Karásek ze Lvovic (*24.1. 1871 Smíchov, †5.3. 1951 Praha)

Vydáno dne 01. 07. 2007 (5445 přečtení)

Básník, romanopisec, dramatik, umělecký kritik, překladatel a jeden z největších českých soukromých sběratelů. Po absolvování malostranského gymnázia pracoval jako úředník c. a k. pošty, od r. 1925 jako ředitel Československého muzea  pošt. Spolu s kritikem, překladatelem a básníkem Arnoštem Procházkou a dalšími, většinou začínajícími mladými osobnostmi naší literatury založil měsíčník Moderní revue pro literaturu, umění a život (vycházející v letech 1894 až 1925), jež se stala tiskovou tribunou nastupující generace 90. let 19.století.

V Moderní revue otiskl všechna svá stěžejní díla, která vznikla v průběhu jejího vydávání.Svými beletristickými a kritickými pracemi se Jiří Karásek ze Lvovic zapojil do okruhu světového literárního symbolismu a secese, což mu v tehdejším pražském konzervativním klimatu, nesnášejícím názorově nezávislé spisovatele, vzápětí přineslo řadu osobních a později dokonce profesních obtíží. Mluvit otevřeně a nebát se kritiky byla ostatně vlastnost, kterou si podržel až do smrti. Jako sběratel navázal četné styky s výtvarnými umělci a s mnoha podporovateli svého sběratelského úsilí doma i v cizině. Podařilo se mu tak shromáždit ojedinělou kolekci kreseb, obrazů, soch, knih, medailí, map, bankovek a jiných reálií. Věnoval ji r. 1924 Československé obci sokolské, jež jí poskytla reprezentační prostory v Tyršově domě na Újezdě, někdejším paláci Michnů z Vacínova. Dostala oficiální název Karáskova galerie, ač její dárce původně chtěl, aby nesla pouze zkrácené univerzální jméno Kargal. Otevřena byla 17. května1925 a volně přístupná byla do září r.1941. Po poválečných peripetiích byla znovu otevřena pro veřejnost roku 1948, bohužel, ne nadlouho...
Jiří Karásek ze Lvovic redigoval na začátku 30. let 20. století časopis Nový hlas, jenž byl orgánem Československé ligy pro sexuální reformu. Snažil se v něm ve svých statích objasnit téma homosexuality, jež jej provázela nejen v jeho životě, nýbrž ji také v zajímavých modifikacích promítal do svých literárních děl. Dokazoval v Novém hlase čtenářům, že sexuální menšina není patologickou chorobou společnosti, ale její právoplatnou součástí. Rovněž patřil k zakladatelům spolku Přátelství. Jiří Karásek ze Lvovic zemřel na následky zápalu plic v nemocnici pod Petřínem a dne 12.3.1951 byl pochován do rodinného hrobu na Smíchovském hřbitově.
Život a dílo
Jiří Karásek ze Lvovic se narodil jako Josef Karásek 24.1.1871 do chudé domácnosti železničního úředníka Ondřeje Karáska a jeho ženy Anny na hlavní smíchovské třídě poblíž bývalého zájezdního hostince Na Knížecí. Později se rodina několikrát přestěhovala do nájemních bytů v okolí (v 2. pol. 90. let 19. stol. jednu dobu dokonce bydlel Jiří Karásek s matkou na Žižkově a na Vinohradech), než se nastálo usadila v činžovním domě v dnešní Lidické ulici. Po roce 1914 si tento byt nechal sice Jiří Karásek ze Lvovic k dispozici, ale svoji pracovnu a umělecké sbírky přestěhoval do větších prostorů historického domu v Karmelitské ul. č.12. Do svého posledního bydliště se přestěhoval v r. 1939, tentokrát na samotnou hranici Malé Strany a Smíchova, na Újezd do novostavby činžovního domu pod Hladovou zdí č.15. Již od dob, kdy v 90. letech jako poštovní praktikant dojížděl do Vídně, kde navštívil mj. Albertinu, zatoužil po poznání a shromáždění své vlastní sbírky výtvarného umění, tehdy především kreseb a grafiky. Jeho téměř každodenní sběratelské úsilí a snaha dovědět se o osudu artefaktů co nejvíce během krátké doby jeho sbírkám získaly řadu příznivců a dárců. Další rozkvět galerie by nebyl možný bez schopnosti jejich tvůrce uskrovnit své životní potřeby až na minimum, ač si později tento fakt na něm vybral po zdravotní stránce svoji daň. Vzácně obětaví byli podle jeho příkladu i jeho hlavní spolupracovníci. Když roku 1951 Jiří Karásek ze Lvovic umřel, zanechal národu jako odkaz galerii (s připojenou knihovnou) o tisících položkách v mnohamilionové hodnotě. Její početní stav dary ale stále rostl a definitivně byla evidenčně uzavřena až v 60. letech 20. století. Mnohé její fondy však dodnes nejsou zpracovány. Od doby jejího převzetí státem došlo v jejím fondu k několika nenahraditelným ztrátám (týkající se mj. také knihovny a původního nábytku). Literární vývoj básníka a spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic začíná již na konci 80. let 19. stol., kdy byl ještě studentem malostranského gymnázia a nepodepisoval se přídomkem ze Lvovic. Ne vše ze své tehdejší tvorby uveřejnil a později ji dokonce svému nakladateli vydat zakázal, takže první jeho oficiální publikací, která patří do jeho sebraných spisů, je básnická sbírka Zazděná okna (1894). Po ní následovaly tyto knihy básní: Sodoma (1895), Kniha aristokratická (1896), Sexus necans (1897), Hovory se smrtí (1904), Endymion (1909), Ostrov vyhnanců (1912), Písně tulákovy o životě a smrti (1930) a Poslední vinobraní (1946). Románové a novelistické práce v knižním vydání vyšly v tomto sledu: Bezcestí (1893), Sojaté vody (1895), Mimo život (1897), Gotická duše (1900), Lásky absurdné (1904), Román Manfreda Mac Millena (1907), Scarabeus (1908), Posvátné ohně (1911), Zlatý triptych (1919), Obrácení Raymunda Lulla (1919), Legenda o Sodomovi (1920), Legenda o ctihodné Marii Elektě z Ježíše (1922), Barokové oltáře (1922), Zastřený obraz (1923), Ganymedes (1925), Dafnino hoře (1926), Boží převozník (1928), Ztracený ráj (1938), Pražské Jezulátko (1939) a Zlověstná madona (1947). V každé z nich vytvořil Jiří Karásek ze Lvovic zcela novým a od ostatní české literatury odlišným stylem nové spojení klasické a moderní literární tvorby, poučené nejen na vývoji soudobých filosoficko-psychologických proudů, ale také na dílech středověké magie. To se odráží i ve skladbě jeho dramat, z nichž do sebraných spisů náležejí Apollonius z Tyany (1905), Sen o říši krásy (1907), Cesare Borgia (1908) a Král Rudolf (1916). Mimo sebrané spisy zůstalo drama Hořící duše (1899). Bytostné zaujetí Jiřího Karáska ze Lvovic pro problémy umění a jednotlivé osobnosti literárního a výtvarného světa našlo svůj výraz v jeho knihách kritických studií a esejů Ideje zítřku (1898), Renesanční touhy v umění (1902), Impresionisté a ironikové (1903), Chimérické výpravy (1906), Umění jako kritika života (1906), Tvůrcové a epigoni (1927) a Cesta mystická (1932). Několik jeho titulů rovněž vyšlo jako vzácné bibliofilie v minimálním nákladu (ve většině případů šlo ale o texty z některé jeho knih). Zvláštní kapitolu by zasluhoval jeho celoživotní vztah k dílu a osudům Jana Nerudy, Jakuba Arbesa, Julia Zeyera a Karla Hlaváčka, kterými se nezabýval pouze ve svých kritických studiích, avšak připomínal je rovněž publicisticky a komentoval účast české veřejnosti na jejich odkazu. Ve sféře polského výtvarného umění obdobnou pozornost věnoval polskému malíři Wlastimilovi Hofmanovi, s nímž se seznámil v Praze r. 1915 a navázal s ním celoživotní přátelství. Díky němu a také propagací spisovatele Stanislawa Przybyszewského získala Karáskova galerie unikátní dary od polských výtvarníků. Ke komplexnímu pochopení skladby a významu Karáskovy galerie je důležité uvědomit si souvislosti původního záměru jejího zakladatele, jenž pronesl při slavnostním otevření galerie roku 1925, na němž z jeho úst mimo jiné zaznělo:“Dávám dnešního dne Praze to, čeho dosud neměla: speciální kabinet kreseb a rytin... Kresba – a to se jinde cítí stále víc a více – je stejně hodnotná jako skutečný obraz... Praha má ode dneška sbírku kreseb – neváhám to říci, byť to znělo neskromně – kterou se nemusí obaváti ukázat inteligentnímu cizinci.... Nechť mé dílo přinese ten užitek, pro nějž jsem je dělal, abych i chudou hřivnou obohatil uměleckou Prahu, oloupenou v minulosti o tolik uměleckých skvostů, pro niž všichni musíme opět shromažďovat vše, co je krásné, ať v našem, ať v cizím umění. Tomu volám upřímně sokolské, Tyršovo a Fügnerovo: Nazdar!“ Jiří Karásek ze Lvovic byl členem pražské martinistické lóže Simeon (založena byla v roce 1924). Již rok po smrti Jiřího Karáska ze Lvovic nastaly Karáskově galerii v Tyršově domě vážné problémy, související se změnou právního statutu České obce sokolské, novým zákonem o tělesné výchově a se zněním darovací listiny Jiřího Karáska ze Lvovic. Ze strany oficiálních řídících orgánů a nástupnické organizace Sokola nebyla vůle zachovat galerii v prostorách Tyršova domu. Karáskova galerie se tak stala státním majetkem a během několika let přešla do Památníku národního písemnictví ve Strahovském klášteře. Je vysoce pravděpodobné, že již na konci svého života Jiří Karásek ze Lvovic podobný nebo ještě horší osud svých sbírek tušil, neboť náznaky podobných kroků již tenkrát existovaly. Podle svědectví svých nejbližších dával v posledních měsících života svojí životosprávou najevo, že již nechce žít. Nemělo by se ale přitom zapomínat na to, že v té době již trpěl vážnější nemocí a že se stal dobrovolně pacientem nemocnice pod Petřínem.
Pražské stopy
O Jiřím Karáskovi ze Lvovic bylo mnohokrát napsáno, že svůj život spojil především s městskými částmi, které jsou v Praze na „levém břehu“. Není to již ale postřeh původní. Sám Jiří Karásek ze Lvovic se o tom několikrát rozepsal, např. v předmluvě ke své knize Pražské Jezulátko. Jeho rodný dům stojí v dnešní Nádražní třídě čp. 49/28. Brzy se mu dostaly do rukou knihy autorů, jimiž byl okouzlen – Jana  Nerudy a Jakuba Arbesa, jejichž děj jej kromě rodného Smíchova brzy zavedl na Malou Stranu a Hradčany. Nikdy nezapomněl na to, jak se již jako malý hoch poprvé přišel podívat na Palkův obraz sv. Xaveria do chrámu sv. Mikuláše. Když byl později středoškolský student, musel stejně tak chodit ze Smíchova přes „Lesíček“ na Újezd až do dnešní Hellichovy ulice. Specifickým dokumentem k tomuto životnímu období mladého Josefa Karáska je jeho román Ztracený ráj, jenž je ale třeba chápat současně jako svébytné umělecké dílo, které autorovy osudy nelíčí přesně podle historických faktů. Zajímavé je, že již ve svých prvních literárních dílech sledoval s účastí především sociální problémy lidí maloměsta, líčených až zolovsky naturalisticky a jistě ne bez prožitku vlastních zkušeností. Několik sourozenců mu zemřelo v dětském věku. Byli pochováni na Malostranském hřbitově, dalším osudovém místě Jiřího Karáska ze Lvovic, jež se stalo jedním z dějišť jeho románu Zastřený obraz. Jiné pražské stopy Jiřího Karáska ze Lvovic jsou podle míst z jeho literárních děl např. na Bílé hoře, u svatého Jindřicha, na Starém židovském hřbitově, v Loretě či Strahovském klášteře, u barnabitek na Hradčanském náměstí, u Pražského Jezulátka, v úzkých uličkách Malé Strany a Starého města, ale především na Smíchově, ponořeném do snového fluida jeho historického obrazu zhruba z let 1870 – 1890. To je základ, od nějž se odvíjejí další reflexe  a vize básníka svého města.
Zajímavosti
V některém z příštích životopisů nesmějí scházet příběhy o přátelstvích Jiřího Karáska ze Lvovic, kterých za jeho života nebylo rozhodně málo. Všeho všudy bývají zmiňována jen v souvislosti s Karlem Hlaváčkem a Arnoštem Procházkou, ale s dalšími, velice zajímavými jeho styky ať již se známými kulturními osobnostmi, nebo jen blízkými přáteli již spojován nebývá. O mnohých z nich dodnes vypovídají listy korespondence – ovšem korespondence z dob, kdy vzájemné dopisování bylo ještě uměním nebo dokonce uměleckou disciplínou. Dosud byly vydány dvě knihy takové jeho korespondence – spisovatelce Vladimíře Jedličkové s mužským pseudonymem Edvard Klas a překladatelce a spisovatelce Marii Kalašové. Menší výbor z několika z nich pak pod názvem Dialogy o kráse a smrti (z pozůstalosti Lumíra Kuchaře). K nevyjasněným otázkám jeho života spadá např. fakt jeho stále zpochybňovaného šlechtictví a práva podepisovat se s přídomkem < ze Lvovic >. Žádný genealog o něm dosud nevydal definitivní soud. Sám Jiří Karásek ze Lvovic studoval vývoj svého rodokmenu v archivech ve Vídni. Při tom mu byl zpočátku pravděpodobně nápomocen jeho přítel z knížecích kruhů (jeho totožnost se dosud nikomu nepodařilo průkazně doložit, Jiří Karásek ze Lvovic si ale přál, aby jeho jméno nikdo nikdy nezjistil, a je proto možné, že úmyslně zaměnil všechny stopy, které by k němu vedly). Zrod celého jeho jména tedy stále má své tajemství. Snad každý, kdo čte jméno „Jiří Karásek ze Lvovic“, mu současně nemůže upřít jistý magický účinek. Proto nelze ani zcela vyloučit, že důvody k jeho vzniku nebyly pouze rodopisné nebo dobově autostylizační. Místo básníka Jiřího Karáska vchází do nového století Jiří Karásek ze Lvovic (Lvovický ze Lvovic) jako potomek slavného renesančního astronoma a astrologa Cypriána Karáska ze Lvovic, rodáka z Hradce Králové. Jinou kapitolou, týkající se Smíchova, je doklad o tom, jak po zbourání starého kostela sv. Filipa a Jakuba na smíchovském náměstí (kde byly posléze postaveny veřejné záchodky), našel Jiří Karásek ze Lvovic v jednom místním obchodě několik předmětů z jeho inventáře, které zakoupil a tím i zachránil před zničením, jak se zmiňuje např. v jednom svém dopise Janu Zrzavému.
Reflexe
Jiří Karásek ze Lvovic působil a stále působí na literární historiky a vědce jako typický zjev tzv. české literární dekadence přelomu 19. a 20. století. V jejich vleku jsou pak i ostatní autoři, kteří o něm veřejně publikují. Trendem bývá označovat období let 1894-1900 v jeho tvorbě jako nejprůkaznější realizaci českého literárního dekadentního programu. K tomu ještě přistupuje důraz na jeho zaměstnání poštovního úředníka v kontrastním porovnání s představou dandyho a aristokratického básníka (ovšem bez přesné definice této aristokracie) nebo s nepřesnými tvrzeními o mystifikacích v jeho literárních dílech. Průnik syntézy všech druhů umění do jeho díla není zaznamenáván. Dnes je to již těžko pochopitelné, ale pro jeho současníky byla jeho tvorba příliš nová, příliš odvážná. Za několik nedlouhých let se ale Jiří Karásek ze Lvovic dočkal od oficiální české veřejnosti pravého opaku – tvrzení o neživotnosti a zastaralosti svých děl. Pro vše byla nejvhodnější nálepka dekadence jako pochybného literárního útvaru. Jiří Karásek ze Lvovic se snažil přesvědčit své kritiky o opaku, ovšem po roce 1948 ani to nepřicházelo již v úvahu. Rozkošatělé proudy české literatury na přelomu 19. a 20. století, kdy začínali tvořit tak výjimeční umělci jako Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček, Otokar Březina a jiní, tak stále vázne na stereotypní bázi interpretace jednotlivých osobností, bez zájmu zhodnotit je jako celek. Tehdy došlo k proměně významu literatury jako takové. Byla to pozoruhodná dějinná doba, která se v naší literatuře ve svém významu již nikdy neopakovala.  Dnešek se k Jiřímu Karáskovi ze Lvovic staví nejednoznačně. Na jedné straně je mlčení – není např. vůle vydat jeho sebrané spisy nebo některé jeho dílo uvést opět na divadelní prkna či dokonce zfilmovat; jeho knihy ale stále patří k těm nejžádanějším na antikvárním trhu, na němž se vyskytují ale jen velmi sporadicky. Na aukcích bývají o jeho tisky a rukopisy sváděny vášnivé souboje. Jeho literární pozůstalost v Památníku národního písemnictví patří mezi ty, které si badatelé vypůjčují nejčastěji. To vše lze shrnout v tato závěrečná slova:“Pro opravdový význam Jiřího Karáska ze Lvovic není vůbec rozhodující, do kterého klasifikačního období české literatury je zařazován, nebo do kterého spadá nejvíce. Jeho čtenáři budou stále znovu s překvapením objevovat jeho knihy, bude pro ně jejich současníkem – a budou hledat další zdroje informací k jeho osudům. Není tedy mrtev básník, spící svůj věčný sen na Smíchovském hřbitově na Malvazinkách, protože nám zanechal dílo, které nás stále znepokojuje, které nás nutí k dalším otázkám...“  

Filip Hynek, o Jiřím Karáskovi ze Lvovic viz blog: jirikarasekzelvovic.blog.cz

L: A chceš-li, vyslov jméno mé…(PNP, 1971), Sen o říši krásy (Obecní dům, 2001, katalog k výstavě)

 


Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich