Emanuel Fait (* 18. 7. 1854 Beroun, †20. 11. 1929 Praha )

Cestovatel, geograf a etnograf. Původní profesí středoškolský profesor. Stál u zrodu novodobých českých zeměpisných a zeměvědných společností a spolků. Byl mezi prvními členy České společnosti zeměpisné.Procestoval Kavkaz a Střední Asii a o  svých poznatcích vydal dvě knihy. Zabýval se  národnostním složením zdejšího obyvatelstva a výzkumem pouští. Podnikl i  výpravu do Afriky, plavil se po Nilu a dostal se až do Súdánu. Faitovo cestopisné dílo je uloženo převážně v článcích a je velmi obsáhlé. Přispíval do řady zeměpisných, učitelských i beletristických časopisů. Rozsáhlejší stati vytvořil do Ottova díla Čechy,  některé  mapy zpracoval do Ottova zeměpisného atlasu.

Narodil v Berouně a během života se mu podařilo uskutečnit velké množství výprav do celého světa, z nichž čerpal náměty pro cestopisné publikace a časopisecké články. Byl profesorem zeměpisu, po ukončení studií učil na reálce v Litomyšli, kde byl jeho kolegou Alois Jirásek. Kromě krátkého pobytu v Rakovníku působil až do konce své učitelské a vědecké činnosti v Praze.Vzdělání ukončil doktorátem filozofie na pražské univerzitě, kde se neúspěšně ucházel o docenturu. Soustavně pěstoval zeměpis a slovanské jazyky. Ovládal francouzštinu, věnoval se i arabštině, novořečtině a sanskrtu. Zpočátku uveřejňoval články ze srovnávacího jazykozpytu a o slovanských národních písních, které sbíral, později se věnoval jen zeměpisu.  S prázdninovými cestami začal po  zemích rakousko-uherského mocnářství, podnikal výpravy po Německu a evropské části Ruska, které poznal od Krymu až po Finsko. V roce 1885 zájem zaměřil na jih Ruska a Balkán,  navštívil Bulharsko, Srbsko a Makedonii, která tehdy patřila ještě k Osmanské říši. V roce 1889 následovala cesta do Asie, a příštího roku 1890 procestoval Krym a jižní Rusko. Na základě poznatků vydal: Kavkaz, jeho přírodní krásy, poměry národohospodářské, národopis a místopis (1894). V roce  1891cestoval do severní Afriky, kde  projel Libyjskou pouští a po Nilu se dostal až do Asuánu a Wádí Halfy v Důlní Núbii: A přece jaký obraz se mi skýtal, když zrak se nořil v kraj? Země arci není přirozenou nebeskou vláhou napájena, ale všude vidíte čerpací studně, v nichž spřežení volů zdvíhá vodu z Nilu, aby se blízké pole zaplavilo. Velké žlábkované kolo, na způsob našeho mlýnského zhotovené, skřípe, zdvíhajíc těžké břímě, že jest to na půl hodiny daleko slyšeti. Jinde na příkrém břehu spatříte dva, tři feláhy napolo nahé, jak v koších, zhotovených z kozí kůže, zdvihají vodu do struh, kterými se kýžená vláha rozděluje rostlinstvu. Dozrávají vodní melouny, opodál vlní se durcha daleko vyšší než zarostlý člověk, pyšníc se bohatým zrnem v podobě velikých hroznů. V pouštní krajině Alžíru se zabýval měřením písečných přesypů a dalších pouštních útvarů. V roce 1902 se vydal na další dobrodružnou cestu do střední Asie, přeplavil se přes Černé moře na Kavkaz a dostal se do Tbilisi. Při svém pobytu v Samarkandu navštívil místní knihovnu, ve které marně hledal české rukopisy, které se tam měly dostat po tatarském vpádu na Moravu roku 1241. O cestě napsal Středoasijští národové, zvláště na území ruském (1910).  Jeho cesta do Jugoslávie, kterou uskutečnil v letech 1922-1924 byla poslední.

Ke konci 19. století přitahoval Smíchov významné osobnosti. Mezi ně

náležel i cestovatel Emanuel Fait, dlouhá léta bydlel na rohu Štefánikovy třídy a Kartouzské ulice v činžovním domě U Štěpána. Ve stejném domě nějaký čas  žil i hudební pedagog a skladatel Jan Malát (1843-1915), tvůrce proslulé Malátovy školy houslové a klavírní.

 

Fait byl propagátorem cestování, a aby přiblížil zejména studentům význam a atmosféru cest za poznáním, sepsal brožuru Máme-li cestovati? (1896), kterou vydal v Rakovníku: Jak působí cestování na povahu člověka? V přední řadě obohacuje jeho vědomosti. Nejen že mnohem více vidí, ale také může slyšeti o tom, co v úzkém kruhu neznámo. Chcete to nahraditi prostou četbou? I nejlepší popisy, když spojeny jsou s přiměřenými obrazy nedovedou nahraditi pravý požitek názoru. Když jsem čítal o záplavách Egypta, domníval jsem se, že všechna krajina jest pod vodou a přece teprve počátkem srpna zvolna Nil své vlny přelévá přes nízké své břehy. Pravý pojem o poušti jsem si učinil teprve, když jsem přirovnával rovinatou karakumskou pláň s nízkými přelétavými kopci ´bugry´, kamenitou poušť lybijskou, prorvanou říčními údolími a území na jih od Alžíru, kde obnažené skalisté půdy střídají se s vlnitým pískem, jenž má povrch hebounce zbrázděný, jakoby větřík s ním laškoval. Jenom občas přerušována jednotvárnost opuštěným korytem říčky, jež v nedohledné době kraj ten životem napájela. Tak pravý pojem o ledovcích, morenách i jiných úkazech velehorských si sestrojiti možno teprve, dopřáno-li nám přirovnati tyto zjevy v Alpách, na skandinávských kjöldech i ve velehorské Svanecii, v rozkošných končinách kavkazských.

Fait byl cestovatel i cestopisec všestranný. Psal o hrách mládeže, o svatbách, o rybaření právě tak jako o hospodářství, národopisných otázkách, dopravě i všeobecných poměrech zeměpisných. Velká píle a sčetlost učinila z Faita autora málo zábavného, a z jeho díla jen zdroj poučení a všestranných informací. Psal do časopisů zeměpisných, přírodovědeckých, do Vesmíru a Živy, do Muzejníku, i do časopisů jako byla Zlatá Praha, Osvěta a Lumír. Několik článků napsal i do časopisů německých… Byla skutečně škoda, že se při své soustavnosti a velmi obsáhlých vědomostech nepustil do většího regionálně zeměpisného díla, zvláště o slovanských zemích… (O. Janka)

L: Otto Janka: Příběhy českých cestovatelů zapomenutých a nezapomenutých, Praha 2001;  Dagmar Broncová: Kniha o Praze 5, Milpo 1996