Lesník, velkoobchodník s dřívím, majitel domu na Smíchově a smíchovský purkmistr, za jehož působení došlo k celkovému rozkvětu obce. Jako hospodářský odborník přispěl k výstavbě akciového pivovaru na Smíchově. Významně se podílel na národním, kulturním a společenském životě české Prahy. Po Jindřichu Fügnerovi, spoluzakladateli sokolského hnutí, byl zvolen starostou pražského Sokola (1865). Do historie vstoupil jako mecenáš „Slavína“, pohřebiště a společné hrobky nejzasloužilejších osobností českého národa vybudovaného na Vyšehradě (1893). Pro smíchovskou mládež každoročně pořádal na závěr školního roku zábavné výletní vlaky.
Život a dílo
Petr Fischer pocházel z Českomoravské vysočiny. Lesnictví studoval v Dačicích na Moravě a v Mariabrunně v Rakousku. Působil jako nadlesní na Desfourovských statcích Veselci a Katanech, pak ve Štýrsku a posléze na žichovickém panství hraběte Lamberka. Měl značné zásluhy o splavnění řeky Otavy do Písku (pro vory). Po roce 1845, kdy dále nechtěl být nástrojem utlačování robotníku, si zřídil na Smíchově dřevařský obchod. Za jeho působnosti byl Smíchov pražským předměstím. Samostatným městem se stal až za starosty Aloise Elhenického, v uvedeném období byl Smíchov po Praze nejlidnatějším a největším městem v Čechách. Nástup Fischera do městské rady a jeho zvolení purkmistrem (1867- 1874) se uskutečnilo v době velkého hospodářského a národnostního rozmachu obce. Sídlila zde první pražská porcelánka, továrna na cukr, papír, kartounka, Kohoutova továrna na mlýnské stroje a Ringhofferovy strojírny. Ve stejné době (1869) na Nádražní třídě zahájil provoz měšťanský akciový pivovar Staropramen. V letech 1870 – 1871 postavila Společnost pro stavbu dělnických bytů v Praze na Mrázovce pro zaměstnance Ringhofferovy strojírny třicet čtyři jednopatrových domů se 136 byty o dvou místnostech. V letech 1871 – 1872 byl přes Vltavu od Výtoně na Smíchov vybudován železniční most, který propojil sever a jih Prahy. Byla zahájena nákladní doprava na České severozápadní dráze z Prahy přes Smíchov do Žatce, Chomutova a Vejprt. Od 21. 5. 1873 se rozjely ze Smíchova do Slaného vlaky Pražsko-Duchcovské dráhy. Kartounky Porgessova a Przibramova se sloučily do jediného podniku řízeného akciovou společností Prag-Smichower Kattun_Manufactur. Od roku1875 se Fischer stal starostou Českého klubu a o rok později byl zvolen starostou okresního zastupitelstva. Koncem jeho funkčního období bylo zahájeno bourání pražských hradeb.
Pražské stopy
Petr Fišer vlastnil dům na Smíchově v Resslově ul. čp. 1 (staré čp. 445). Zemřel v domě U šumavského smrku na Nádražní třídě čp. 318. Spoluobčany byl považován za jednoho z nejúspěšnějších smíchovských purkmistrů. Za jeho úřadování byl postaven vodovod, ulice dal vybavit protipožárními hydranty, mechanik Romuald Božek zde zřizoval a obnovoval kašny. Vltava sloužila jako přirozená dopravní tepna pro plavbu vorů ze Šumavy. Obrovské sklady stavebního a palivového dřeva byly na Císařské louce. Obchod se dřevem vzkvétal. Nejoblíbenějším Fišer byl u smíchovské mládeže, každoročně před prázdninami vypravoval pro školáky zvláštní vlak. Odvezl je nejčastěji do Mokropes nebo do Všenor, kde následovala veselice a slavnost. Jednou se stalo, že na smíchovské nádraží dorazila telegrafická zpráva, že u Radotína došlo k vlakové srážce: „Mnoho rodičů očekávalo své děti a po té zprávě ztratili hlavu. Když pak odjížděli zvláštní soupravou ze Smíchova lékaři, novináři a policie, dostoupila panika vrcholu a před nádražím šlo o život. Někteří vykřikli: ´Tím je vinen Fišer. Kdyby děti nevozil, nic by se nastalo‘. A tu jak už to bývá, ke každému neštěstí se přidá i spodina, někdo začal vytloukat okna ve Fišerově domě „U Plzeňky“, právě před nádražím. A lůza mu zdemolovala celý dům. Po dvou hodinách marného čekání se ozval signál a za chvíli vjel vlak do nádraží. Zoufalí rodiče očekávali, že budou vynášet mrtvé a raněné děti, ale místo toho se z okének ozýval veselý jásot a zpěv. Fišer zůstal jako hromem omráčen, když shledal svůj dům zdemolovaný. Nevyčkal ani obvyklého děkování a se slzami v očích vykřikl: ‚To mám za všechno…‘“ (V. Sedláček)
Zajímavosti
„Jedenkráte konal se pohřeb nějakého významného spisovatele na Vyšehradě. A básník Karel Vinařický měl nad hrobem dojemnou řeč, v níž poukazoval na to, kolik velkých mužů, básníků a spisovatelů, politiků odpočívá v půdě vyšehradské, a že je škoda, že hroby roztroušeny jsou po celém hřbitově, že by měli odpočívat v jednom společném pohřebišti… Když pak hosté byli na odchodu, tu řekl vyšehradský kanovník Karlach, který byl před tím krátce v Římě, že tam je společný hrob vynikajících italských osobností, velké mausoleum zvané „Campo Santo“ (Svaté pole), kde odpočívají všichni pohromadě. A že by bylo dobré podobnou stavbu zřídit i v Praze. ‚A co by to stálo‘, otázal se Fišer. Chvíli se o věci mluvilo a purkmistr Fišer slíbil, že nákladem třiceti tisíc zlatých mausoleum postaví a slib svůj také dodržel. Postavil Slavín, společný hrob českých velikánů, a tak zapsal se v srdce národa písmem zlatým. Slavín odevzdal do péče „Svatoboru“, jehož znak, kruh držený třemi rukama „Slavín“ také zdobí…“ (V. Sedláček)
Reflexe
Pro Slavín byl vybrán hřbitov na Vyšehradě, opředeném nejstaršími českými pověstmi a slávou dávného sídla knížecího a královského. Hřbitov, rozšiřovaný od 60. let, se postupně stával národním pohřebištěm. Byl i výtvarně dotvořen novorenesančními arkádami po třech stranách svého obvodu. Zasloužil se o to též vlastenecky cítící kněz, kanovník Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě Mikuláš Karlach. Hrobka Slavín zaujala na hřbitově dominantní polohu. Položení základního kamene se uskutečnilo 7. 9. 1893. Slavín byl postaven v letech 1889 až 1893, rok po Fischerově smrti. Ten jej však věnovací listinou odevzdal Svatoboru do věčné péče a užívání. Architektem hrobky se stal Antonín Wiehl, žák a následovník největšího českého architekta 19. století Josefa Zítka. Uprostřed plošiny se zvedá ústřední pomník, na jehož vrcholu je sarkofág, nad nímž se sklání alegorická okřídlená postava „Génia vlasti“. Po stranách pomníku jsou dvě sochy, představující „Vlast truchlící“ a „Vlast vítěznou, práce sochaře Josefa Maudra. Na přední straně pomníku jsou tři tabule se jmény prvních 15 osobností pochovaných ve Slavíně. První byl básník Julius Zeyer (1901), od nějž pocházejí i verše na soklech postranních soch: „Svých synů prach vlast, truchlíc, zemi vrací“, „Jich skutky, jásajíc, po věky lidstvu hlásá“. Nad tabulemi se jmény je napsáno motto Slavína, převzaté z textu Fischerovy věnovací listiny: „Ač zemřeli - ještě mluví“. Na Slavíně bylo dosud pochováno padesát tři osobností (např. J. V. Sládek, Jaroslav Vrchlický, J. V. Myslbek, Jan. Štursa, Vojtěch Hynais, Emma Destinnová, Alfons Mucha, Jan Kubelík, František Křižík, Josef Hora, Josef Gočár, Václav Špála, Marie Pujmanová, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav. Marvan).
L: Václav Sedláček: Dějiny města Smíchova, strojopis, 1935; Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM – díl. IX.
Petr M. Fischer (Fišer) (* 1809 Cikánka u Svratky, † 1892 Praha Smíchov)
