Kostel sv. Gabriela (Holečkova)

Zakladatelkou a mecenáškou kláštera s kostelem sv. Gabriela byla hraběnka Gabriela Sweets-Sporcková známá láskou k Bohu i k chudině, která chtěla založit první sídlo benediktinek beuronské kongregace v Praze. Zahájení stavby se však již nedočkala, neboť zemřela jako mladá v roce 1884. Její tělo bylo pohřbeno za oltářem kostela. Plnění jejího přání se tak ujímá její matka. Z vděčnosti za podnět a poskytnutí jmění, z něhož byla stavba financována, byl klášter zasvěcen jejímu křestnímu patronovi – archandělu Gabrielovi. Dodnes je tak nazýván i kostel, ačkoliv jeho titul zní Zvěstování Panně Marii. Klášterní kostel byl postaven spolu s klášterem v letech 1888 -1891 podle plánů beuronských řádových architektů Gislaina Bethuna a Hidebrandta Hemptina. Další dostavba probíhala v letech 1893 a 1908. Součástí kláštera byla přední okrasná zahrada, rozlehlý sad a vodárna.

 
Dne 16. října posvětil kardinál Schönborn základní kámen. První sestry jsem přišly z kláštera Nonnberg v salzburské oblasti dne 13. září 1889. Bylo to 6 sester, které složily slib, a 2 sestry laiky. Klášter byl koncipován pro 80 sester. Představenou byla ustanovena Adelgundis Berlinghoff ze starého opatství Nonnberg. Kostel byl posvěcen 23. dubna 1891. Dne 15. května byl klášter povýšen na opatství a spojen s řádem benediktinů beuronských. Arciopat z Beuronu Placidus Wolter pak jmenoval první abatyší Adelgundis Berlinghoff, které se dostalo benedikce od kardinála Schönborna. Zajímavostí je, že na kardinálovo přání byla na půl roku zakryta malba Piety, jejíž ztvárnění mu připadalo pohanské.V roce 1898 žilo v klášteře 60 sester, z nichž třetina byla šlechtického původu. Klášter byl přísně uzavřen, se sestrami se mohlo mluvit jen ve zvláštní místnosti oddělené umělecky provedenou mříží. Velký refektář si sestry vymalovaly samy. Denně rozdaly chudině až 20 velkých bochníků chleba. V klášterním ateliéru vznikaly i překrásné ornamentální  výšivky a malovaný evangeliář.

Kostel i klášter jsou postaveny v románském slohu. Poloha kostela je přesně liturgická (oltář v apsidě na východní straně). Sálová stavba kostela s nízkou boční lodí (zvanou též kaple sv. Benedikta) na jižní straně je ukončena čtvercovým presbytářem s půlkruhovou apsidou. Apsida je vyvýšená, neboť pod ní vede klášterní chodba do trojlodní krypty s devíti poli křížové klenby spočívající na čtyřech polosloupech. Nad hlavním vchodem se nalézá krásný bohatě zdobený portál, nad nímž jsou sochy sv. Benedikta a a jeho sestry sv. Scholastiky (první představená benediktinek v klášteře Piombaride v Itálii) a ještě výše patro chrámu archanděl Gabriel. Popis vnitřního vybavení nalezneme v knize smíchovského kaplana a později faráře Paulyho z roku 1898. Hlavní oltář je ciboriový a bohatě zdobený. Nad vchodem do sakristie je obraz sv. Benedikta a sv. Scholastiky. Na protější straně na mříži visí kříž s Kristem, oddělující presbytář od kaple pro klášterní sestry. Presbytář je od hlavní lodi oddělen vítězným obloukem. V kostele je osm kobercových oken, která vytvářejí přítmí. Chrámová loď se otevírá bez stropu přímo do krovu po způsobu starokřesťanských bazilik. Po obou stranách lodi jsou obrazy světců: sv. Vojtěch, sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Petr, sv. Pavel a sv. Jan Křtitel. Nad těmito obrazy visí portréty svatých z řádu benediktýnek. Nad chorem proti oltáři se nachází velká Pieta. Postranní loď s dvěma okny je zdobena obrazy sv. Josefa a Jana Nepomuckého. Oltáře jsou zasvěceny sv. Benediktovi a sv. Scholastice. Kostel je dále vyzdoben malbami beuronských mnichů. Má mohutnou čtyřhrannou třípatrovou věž o výšce 43 m s jehlancovitou střechou. Nejen architektonické pojetí, ale zejména umělecká výzdoba je unikátní památkou beuronského slohu benediktinských mnichů. Např. Panna Marie vypadající jako egyptská bohyně Isis, na těle jejího syna leží obětina. Pozornost je zaměřena na tvář a ruce. Bohyně plodnosti, její manžel Osiris (vládce podsvětí) a jejich syn Hor byli jakýmsi předobrazem Boží rodiny.

Práce na klášteře přerušila první světová válka. V roce 1919 byl klášter prodán ministerstvu pošt a telegrafů s tím, že kostel bude navždy sloužit liturgickým účelům. Sestry se přemístily  do nového kláštera na hradě Bertholdstein ve Štýrsku v Rakousku. S sebou si vzaly i část vybavení kláštera (lust, věčná světla, sochu sv. Gabriela aj.), stěhovaly se údajně ve stovce železničních vagónech. Po revoluci se vlastníkem kostela stává Česká pošta. Po roce 1990 se kostel stává působištěm biskupa Václava Malého. Vhledem ke komplikovaným vztahům pošty a církve kostel chátrá, proto v roce 2000 vzniká občanské sdružení Společnost přátel beuronského umění, které se pouští do opravy kostela a zároveň i o dovybavení interiéru kostela o původní prvky. V roce 2008 benediktinky v nelehké finanční situaci opouštějí i hrad Bertholdstein (zbylo jen 8 sester, z nichž nejmladší je 54 let), nábytek a další předměty jsou prodávány. Společnost přátel beuronského umění se vlastními silami snaží o odkup předmětů z Prahy. Sponzoři jsou vítání.

Inspirací pro výstavbu kostela byl klášter sv. Martina v německém Beuronu, u Stuttgartu, kde v roce 1866 vnikla benediktinská komunita, která pořádala liturgické obřady provázené gregoriánským chorálem a podporovala přestavbu klášterů. Na nátlak ze strany protikatolického kancléře Bismarcka odchází do exilu. Jedním z jejich útočišť se stává od roku 1880 emauzský klášter a později i klášter sv. Gabriela na Smíchově. Zakladatelem umělecké školy byl sochař, malíř a architekt Peter Lenz (1832 – 1928), řeholním jménem Desiderius. Vzorem mu bylo staroegyptské umění a jeho systém ideálních proporcí (kánon). Základ kánonu určoval kruh (nekonečnost) a rovnostranný trojúhelník (sjednocení).Podle Lenze by umění mělo začínat od architektury, má být kolektivní a anonymní (proto se mnohdy nezachovala jméno autora díla, byť by šlo o významného umělce). I přes jeho snahu o postavení ideálního kostela a po mnoha jeho soutěžních návrzích je jedinou stavbou postavenou veslohu beuronské výtvarné školy je kaple sv. Maura z roku 1871 vzdálená 3 km od kláštera v Beuronu. Velkým obdivovatelem beuronské výtvarné školy byl Alfons Mucha a Josip Plečnik, který prosadil účast umělců na společné výstavě se secesí ve Vídni v roce 1905. V roce 1926 byl o klášteru natočen němý film, v němž Desiderius již jako velmi starý muž účinkuje.

Ze Strahovského kláštera přes Petřín a Kinského zahradu vede přes kostel sv. Gabriela trasa podzemních chodeb a odtud dále pod bývalým klášterem a internátem sester Srdce Ježíšova, kde jsou stopy po velkých podzemních dutinách, které patrně souvisí z bývalým Kartouzským klášterem. Chodby dále míří ke Kartouzské ulici. Procházejí pod sportovní halou základní školy a končí v místě polikliniky Kartouzská, kde stály další budovy kláštera. Odtamtud pokračuje jedna chodba na Nám. 14. října vedle kostela sv. Václava, dále Zborovskou k Palackého mostu. Odtamtud měla vést na druhý břeh k Emauzskému systému chodeb.

Pohled z věží kostela naleznete zde

Literatura: Mudrová, Ivana. Prahou s otevřenýma očima. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2005.Štraub, Miloš. Jenková, Jitka. Tajemné podzemí. Praha. Praha: Regia, 2005. Pauly, Jan. Památník města Smíchova : vydaný k jubileu padesáté ročnice vlády Jeho Ap. Veličenstva císaře Františka Josefa I., krále českého. Praha, 1898.