Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 18. 11. 2018   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Maxmilián Herget (* 8. 9. 1823 Praha, † 29. 3. 1893 Praha)

Vydáno dne 06. 11. 2007 (4692 přečtení)

Podnikatel v oblasti stavebních hmot. Vlastnil četné cihelny na Smíchově, v Bubenči, Dejvicích a také cementárnu v Radotíně. Poslanec českého zemského sněmu v letech 1878-1882. Po jeho smrti vedli firmu jeho syn Antonín, rytíř Berger a dcery Marie a Vilemína. Rodinnou tradici založil jeho děd F. A. L. Herget (1741–1800), profesor inženýrství na stavovském inženýrském institutu v Praze. V roce 1921 se firma spojila s firmou Bárta a Tichý, továrny na portlandský cement.

Život a dílo

Pocházel ze známé podnikatelské rodiny. Za jeho života rodinná firma, která nesla jeho jméno, dosáhla největšího rozkvětu. Stopy rodu sahají až do druhé poloviny 18. století, kdy profesor Ing. Franz Anton Leonard Herget (1741–1800) koupil od stavebního úřadu královskou výsadní cihelnu na malostranském břehu Vltavy za Karlovým mostem (v dnešní Cihelné ulici), a k tomu právo užívat pozemek Bažantnici za Královskou oborou v Bubenči. O několik let později přikoupil v Bubenči pozemek v místech dnešní ulice Pod kaštany. V roce 1787 zanechal podnikání a nemovitosti prodal Josefu Zoblovi a Františku Schmidtovi, kteří pokračovali ve výrobě cihel až do roku 1815. Osudy obou rodin se opět propojily roku 1816, kdy se Zoblova dcera provdala za Antonína Hergerta, který provozoval cihelny na Smíchově, a to cihelnu „Zatlanka“, severně od usedlosti Santoška. Rodina Hergetů pálila na vltavských březích velmi kvalitní hydraulické vápno. Jméno Maxe Hergeta bylo spjato také se  vznikem jedné z našich nejstarších cementáren v Radotíně. Závod  provozovala Pražská akciová továrna na hydraulický cement od roku 1871, v místě bývalých vrchnostenských milířů, prakticky v centru Radotína.  K zakládajícím členům patřili přední čeští politici a průmyslníci: Julius Grégr, J. S. Skrejšovský, B. Frágner, Emil Kittl a další. Podnik využíval výhodné polohy na hlavní trati Praha - Plzeň, a dobového stavebního boomu. Propuknutí hospodářské krize v roce 1873 přivedlo společnost do potíží, takže na čas zastavila výrobu. Cementárnu zachránil největší akcionář Max Herget, který ji koupil za 44% odhadní ceny. Kapacita firmy se pohybovala kolem 500 vagónů ročně a surovina byla nejprve získávána z lomu ve Slivenci, později i z Lochkova. Aby byl dodržen správný chemický postup výroby cementu, byl kámen dovážen z lomů v Berouně, Loděnicích a Řeporyjích. Cement se mlel v mlýnech, které svou podobou připomínaly mlýny na obilí, a jejich výkon, byť ve své době úctyhodný - 600 q denně-, byl technickým vývojem záhy překonán. Dopravu vápence zajišťovaly smluvně koňské potahy místních rolníků, v roce 1873 byla do  lomu zřízena úzkokolejná dráha, vagóny tahaly nadále koně, malá lokomotiva byla zakoupena až v roce 1911. Cementárna byla modernizována na přelomu 19. a 20. století. Za první světové války došlo k omezení výroby a byly přerušeny veškeré investice, takže po skončení války bylo nutno přistoupit k zásadní přestavbě podniku. V roce 1920, spojením firem Max Herget a Bárta & Tichý a za účasti několika dalších podnikatelů, vznikly Spojené pražské továrny na staviva a. s.  Ferdinand Bárta, vyráběl cement v Hlubočepích již od roku 1860, byl to on, kdo dal se společníkem Karlem Tichým v letech 1875-1878 postavit v Prokopském údolí,  jižně od stanice Hlubočepy, novou továrnu na staviva, v níž  pálil ze zdejšího jílu keramické zboží. Keramička ve Zlíchově  byla vybudována z levně odkoupených cihel ze zaniklé zábavní scény „Teatro Italiano“, stávající za Národním muzeem. Nově vzniklá firma si nadále zachovávala rysy rodinného podniku, který se do značné míry bránil závislosti na bankovním úvěru. Sortiment tvořilo hydraulické vápno, cement, zboží z kameniny (vodovodní a kanalizační roury), dlaždičky, chodníková dlažba apod. S ohledem na trh bylo rozhodnuto věnovat prvořadou péči cementárně v Radotíně. V lednu 1922 schválila správní rada koupi a pronájem pozemků na Zlíchově, bylo jednáno o  převodu pozemků od majitele panství Lochkov a byly získány další  parcely v Řeporyjích, v Hlubočepích a od řádu křížovníků s červenou hvězdou ve Slivenci. Zisky, dosažené v druhé polovině 20. let, musely být použity na umořování obrovského dluhu a teprve poté k modernizaci cementárny. V roce 1924 se novým společníkem firmy stal Rudolf Weinmann, velkoobchodník s uhlím, a název byl zkrácen na „Prastav“ ( Spojené pražské továrny na staviva). Vznikl tak jeden z největších průmyslových gigantů na výrobu stavebních hmot v zemi. Velmi dobrých výsledků dosahovalo kamenické oddělení, které bylo největší ve svém oboru. Firma propagovala obkládání reprezentačních budov přírodním kamenem všeho druhu. Jako první používala slovenské travertiny, křemence, diabasy a další druhy, do té doby neobvyklé. Zavedení strojního zpracování mramoru umožnilo z něj udělat cenově dostupný stavební materiál. Navázala také na tradice firmy Bárta & Tichý, a opět zaváděla chodníkové dlažby z trojbarevné mramorové mozaiky. Podnik získal zakázky například na vnitřní obklady z mramoru ministerstva obchodu, Všeobecného penzijního ústavu v Praze, obklady z travertinu pro divadlo v Kutné Hoře, obklady ze sliveneckého mramoru pro školu v Turnově a mnoho dalších. Od 1. ledna 1950 došlo k znárodnění  firmy a vytvoření samostatného národního podniku Pragocement. Centrum se přeneslo do Radotína. Těžba vápence v Prokopském údolí skončila až v roce 1968, kdy pece byly strženy a úzkokolejka rozebrána.

 

 
 

Pražské stopy

Výroba vápna a cementu byla a je spojena s vápencovými lomy v okolí  Hlubočep, Barrandova a Radotína. V roce 1857 rozhodlo pražské obecní zastupitelstvo o zákazu výroby vápna na území tehdejší Prahy, což se týkalo i hergetovské vápenky na Malé Straně. Majitelé byli nuceni hledat nové vhodné stanoviště. Jejich volba padla na Zlíchov (do míst dnešních kamenických závodů), kam byl vápenec dopravován z lomů pod Dívčími hrady, nad pozdější Inwaldovou sklárnou.Vzhledem k výstavbě Buštěhradské dráhy však museli i tento velmi kvalitní lom  uzavřít a postupně otevírat těžbu v místech dnešního Barrandova. Na chuchelské straně byl lom nazvaný „U kapličky“ (tu dala postavit na počátku 20. století slečna Hergetová), z hlubočepské strany se lámalo Na voňavce, za Slovankou. Cestou na Žvahov, se rozkládal lom V hájku. Maxu Hergetovi se postupně vykupováním pozemků podařilo skoupit celý  vápencový vrch Barrandov.

 
Zajímavosti

Jméno Herget proniklo i do zákonů. Vápno, které se pálilo na vltavských březích, bylo velmi dobré kvality a díky svým vlastnostem bylo úředně předepsáno pro všechny vodní a základové stavby. Tzv. zákon „lex Hergert“, který přešel i do zákonodárství československé republiky, platil až do roku 1930, kdy nařízení bylo upraveno v tom smyslu, že vápno musí být hydraulické, nikoli však pražské. O kvalitě vápna od firmy Bergery se mohli přesvědčit při bourání starých pražských staveb. Často se rozbil kámen nebo cihla, než aby se oddělila spojovací vápenná malta. Jedním z těchto případů byla i zeď, na kterou roku 1908 dělníci narazili při stavbě smíchovského nábřeží.

 
Reflexe

Na hřbitově u zlíchovského kostelíka spočívá jeden z předků Maxe Hergeta, F. L. A.  Herget (1741–1800), profesor inženýrství na stavovském inženýrském institutu v Praze. Vedle výchovy mladé technické inteligence byl jako přední znalec povoláván k řešení mnoha technických problémů. Stal se členem Vlasteneckohospodářské společnosti, kde  působil na široké vrstvy obyvatelstva. Uvědomoval si, že není možné pouze podporovat řemeslo a obchod, jak to činili merkantilisté, ale že  je nutné povznést i zemědělskou výrobu. Zvláště rolnický stav,  neboť v zemědělství nalézala obživu naprostá většina obyvatelstva. Zajímavý byl jeho návrh, aby členové společnosti zajížděli mimo Prahu, a zde přímo rolníkům radili. Sám se stal autorem řady drobných zlepšení zemědělských nástrojů a inventáře. Pracoval v navigační komisi, procestoval celé řečiště Vltavy a navrhl kroky k jejímu splavnění. Zúčastnil se také rozsáhlých zeměměřických prací v souvislosti s připravovaným josefským katastrem, od roku 1875 byl hlavním zkušebním komisařem a převzal funkci vrchního inženýra zemské komise pro regulaci berně. Nejvyšší mety dosáhl o tři léta později, kdy byl postaven do čela nově vznikajícího zemského stavebního ředitelství. Veškeré významnější stavební akce nyní podléhaly jeho kontrole, především veřejné stavby, silnice, kasárna atd. V této funkci také dokončil se svými žáky podrobný plán Prahy, který v 18. století završil vývoj jejího mapování. Schopnosti prokázal i jako samostatný projektant a stavitel, např. opravoval Karlův most, přestavěl dřívější Ústav panen na Všeobecnou nemocnici na Karlově náměstí. Dodnes se vedou spory o jeho vztahu k pražským památkám, i když je nutno říci, že širší povědomí o hodnotě historických staveb se začalo prosazovat až o století později. Zvláště sporná  byla jeho účast při zboření Betlémské kaple, která stínila budově, kde F. A. L. Herget získal desetipokojový byt.

 

L: Rudolf Bárta: Z dějin akciové společnosti PRASTAV, Praha. In: Příspěvky k dějinám skla a keramiky I,. Rozpravy NTM, sv. 45; František Jílek, Václav Lomič: Dějiny Českého vysokého učení technického. 1. díl, svazek 1. Praha 1973; Jaroslav Láník, Miloš Cikrt: Dvě tisíciletí vápenictví a cementárenství v českých zemích. Svaz výrobců cementu a vápna Čech, Moravy a Slezska. Praha 2001; František Vacek: Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí. Sborník příspěvků k dějinám města Prahy, sv. IV. Praha 1923; Historie cementářského průmyslu v Radotíně. Strojopis. Archiv autora hesla Herget


Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich