Klub přátel starého Smíchova
Dnešní datum: 18. 11. 2018   


Anketa
Kterou z níže uvedených památek Prahy 5 považujete za nejohroženější?

Malostranský hřbitov (36202 hl.)
 
Usedlost Cibulka včetně přilehlého parku (32015 hl.)
 
Kaple sv. Trojice (U Nesypky) (31075 hl.)
 
Kaple Panny Marie Bolestné (Barr. most) (31124 hl.)
 
Terasy Barrandov (31646 hl.)
 
Lihovar Zlíchov (31348 hl.)
 
Usedlost Skalka (2822 hl.)
 
Usedlost Turbová (2576 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 198808

* Matěj Hlaváček (*25. 11. 1852, † 6. 10. 1897 Praha)

Vydáno dne 01. 04. 2008 (4025 přečtení)



Starosta města Košíř, podnikatel, majitel výletní restaurace na Klamovce. Do historie pražské městské hromadné dopravy se zapsal tím, že dal na své náklady postavit elektrickou dráhu z Košíř směrem ke smíchovské křižovatce Anděl. Dráha byla uvedena do provozu 13. června 1897 a  významně zrychlila spojení s Prahou.  Košíře se tak staly jedním z prvních měst v Čechách, ve kterém jezdily elektrické tramvaje.

 

Život a dílo

Pocházel z Košíř, kde jeho otec Václav vlastnil mlékařský obchod a rolnickou usedlost. Vyučil se řezníkem, jako elév vstoupil do hudební vojenské školy, dosáhl hodnosti šikovatele a ve vojenské kariéře pokračoval jako hudebník. V roce 1878 se oženil se slečnou Schmiedlovou, dcerou majitele usedlosti č. 9 v Košířích. Věnem získal pozemky, na nichž se nacházela cihelna, kterou samostatně provozoval. V roce 1878 byl zvolen do obecního zastupitelstva Košíř a od roku 1887 se stal starostou obce. Za obnos 40.000 zlatých zakoupil  pod usedlostí Kotlářkou „stavovská pole“ a zde vystavěl novou  kruhovou cihelnu. Podnik řídil společně s Theodorem Bečkou, inženýrem na Smíchově. V roce 1879 přestavěl rodný statek a vybudoval několik domů, v nedalekém Podhájí rozsáhlý hostinec. Jeho největším podnikatelským záměrem však bylo provozování zahradní restaurace Klamovky. V roce 1895 od Clam-Gallasovů koupil zdejší rozsáhlé pozemky, kde zřídil novou velkou cihelnu a ostatní část proměnil nákladem přes 100 000 zlatých v nádherný libosad. Vystavěl zde zahradní pavilón, veliký taneční sál a rozsáhlé verandy, osvětlené elektrickým proudem: „Klamovka se stala výletním místem četných Pražanů. Uprostřed věkovitých stromů byla nanejvýš příjemná procházka, a připomene-li se, že o veškeré potřeby hladových a žíznivých výletníků bylo nejkulantnějším způsobem postaráno, pak zajisté nejchvalnější pověst „Klamovky“ byla na pravém místě. Tento úspěch podniku nutkal pana Hlaváčka, aby pokusil se o provedení podniku jiného, mnohém dalekosáhlejšího: obral si za úkol zříditi elektrickou dráhu ze Smíchova do Košíř. Provedení svěřeno bylo berlínské firmě Singer a spol., která měla privátní prodej dynamoelektrických strojů amerického systému. Práce v zimních měsících postupovaly velmi zdatně, takže trať do měsíce dubna byla úplně dohotovena a také přístroje a vagony přichystány byly ku slavnostnímu otevření dráhy a zahájení jízdy. Nastala příjemná pohoda, zejména o svátcích velikonočních, obecenstvo pražské hrnulo se za bránu do přírody, ale podnik páně Hlaváčkův nebyl uveden v činnost. Provedení nutných zkoušek někde vázlo a každý den pro podnikatele měl v zápětí značnou ztrátu finanční…“ (Národní listy 7. 10. 1897).  Vleklé finanční potíže a zadlužení se stavbou elektrické dráhy způsobily, že Hlaváček v pražském Platýzu spáchal sebevraždu: Podnikatel smíchovské elektrické dráhy skončil sebevraždou. Podnikavý, energický život, muž ryzího charakteru připravil se včera střelnou zbraní předčasně na onen svět. Včera ráno odešel pan starosta Hlaváček ze svého bytu, jel elektrickou dráhou na Smíchov, odtud po tramwayi jel do Prahy ku stanici „u Myslíků“ a pak ubíral se pěšky Spálenou ulicí. Zde naposled některými známými byl spatřen. Bylo několik minut před 10. hod. dopolední, když p. Hlaváček vstoupil do hotelu „Platýz“ na Ferdinandské třídě. Před tím v jistém závodě se zbraněmi koupil si nový revolver se šesti ostrými patronami. V hotelu najal si pokoj, jehož dvéře na klíč uzamkl. Za přítomnosti velikého zástupu zvědavců byla mrtvola nešťastníka uložena do truhly a dopravena do patologického ústavu německé university…“  (Národní listy 7. 10. 1897)

Pražské stopy

Projekt Hlaváčkovy elektrické dráhy měla vypracovat Technická kancelář Reiter a Štěpán. Uvažovalo se také o vytvoření akciové společnosti, která měla nést název „Malodrážní a stavební společnost pro Království české“, ale protože se tento způsob zdál být zdlouhavý, Hlaváček se rozhodl, že veškeré náklady (asi 180 tisíc zlatých) ponese sám. Předpokládal, že trať na Klamovku přepraví každoročně 900 tisíc osob. Zdejší tančírna byla spíše lidová, tančil se zde tehdy módní „šlapák“, s táhlými pomalými kroky při levé otáčce, jak zasvěceně napsal Egon Ervín Kisch. Přilehlý Chrámek noci „zuřivý reportér“ nazýval „nebíčkem“, a sloužil mládeži k laškování. Při stavbě elektrické trati neměl však Hlaváček štěstí, neboť při kolaudaci byly zjištěny závažné nedostatky (nebyl k dispozici záložní zdroj na výrobu elektrické energie, chybělo telefonní spojení,  trolej byla nekvalitně upevněna, motorové vozy neutáhly závěsné vagóny). Technickou zvláštnost dráhy představovalo odebírání proudu tzv. postranním přívodem, stožáry trolejového vedení byly postaveny na okraji chodníku. Přestože se závady podařilo odstranit a 13. června 1897 dráha zahájila provoz, ministerstvo železnic trvalo na  realizaci celé tratě (z celkové délky byly postaveny jen dvě třetiny). Po Hlaváčkově smrti zdědila dráhu jeho žena Barbora a tři nezletilé děti. Ještě téhož roku nabídla pražským Elektrickým podnikům její odkoupení včetně elektrárny a veřejného osvětlení za 225 tisíc zlatých, později byla nabídka redukována na elektrickou trať za asi 160 tisíc zlatých. Vdova začala rozprodávat vozy a chtěla vyhlásit veřejný konkurs. Hrozilo nebezpečí, že by trať zakoupila firma Felix Singer & Co., a tak se obě strany dohodly na kompromisních 150 tisících zlatých. Nový koncesionář byl rozhodnutím ministerstva zbaven povinnosti dokončit trať v původním rozsahu. Tramvajová trať na Plzeňské třídě se tak stala natrvalo základem dopravní obsluhy Košíř. Z mnoha tramvajových linek, které Košířemi během jejich historie projížděly, je nutné vzpomenout „devítku“, která zde jezdí nepřetržitě od roku 1923.

Zajímavosti

Košíře se staly samostatnou obcí v roce 1849. Okolní vinice spravované perkmistrovským úřadem Viničných hor k nim byly přičleněny v roce 1851. Současně však obec byla sloučena s nedalekým Smíchovem. Po osmi letech opět získaly samostatnost. Vyhláškou c. k. místodržitelství z 10. března 1895 byly povýšeny na samostatné město s vlastní samosprávou. V roce 1922 se staly součástí velké Prahy a vytvořily pražskou čtvrť XVII, která zahrnovala ještě Motol a Jinonice. Počátkem 20. století zde už stály velké městské domy v oblasti ulic Musílkovy a Slávy Horníka.V období 1. republiky vznikla vilová zástavba V Cibulkách. Po druhé světové válce vyrostly v okolí Vidoule další domy. Hranice mezi Smíchovem a Košířemi byla značně komplikovaná. Plzeňská třída ji mezi Andělem a Demartinkou několikrát přetínala. Východně sahaly Košíře přibližně do oblasti bývalé usedlosti Šmukýřky a dál se do smíchovského teritoria zakusovaly dlouhým úzkým pásem podél Plzeňské třídy a Motolského potoka, až k bývalému Malostranskému hřbitovu. Tramvajová vozovna Košíře ležela tehdy na katastru Smíchova. Západní a východní část Košíř propojoval mezi usedlostí Turbová (tehdy smíchovská) a vozovnou jen třicet metrů široký koridor košířského území. Po druhé světové válce byly katastrální hranice změněny a v oblasti Plzeňské třídy zarovnány. Součástí Košíř se stalo poměrně velké území oddělené od Smíchova a Jinonic (severně od dnešní ulice Peroutkovy). Rozloha  obce se tak  zvětšila ze 231 na 329 ha. Počet obyvatel překročil 17 tisíc (na počátku 20. století zde žilo pouze 7 247). Ačkoliv je historie Košíř velmi dlouhá, příliš mnoho památek na jejich území nenajdeme. Za košířský se považuje malý kostelík Nanebevzetí Panny Marie (v dnešní podobě z roku 1752; leží na katastrální hranici) a  farní košířský kostel, zasvěcený sv. Jana Nepomuckému, který byl postaven ve funkcionalistickém stylu v roce 1938. Nalézají se však zde staré hospodářské usedlosti Kavalírka, Kotlářka, Šmukýřka, Turbová, Šalamounka a další. Mezi nejzajímavější patřila Cibulka s velkým parkem, pojmenovaná podle rodu Cibulkovských z Veleslavína, jimž svého času patřily zdejší vinice. V letech 1817 až 1826 dal celý areál  přestavět pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenstein na romantický park. Mimořádně důležitou roli v dějinách pražské městské dopravy sehrála však zdejší usedlost Klamovka, od které vedla první tramvaj na Smíchov. Kdysi zde bývaly vinice s viničním lisem, které patřily kartouzskému klášteru. Ten však byl v husitských dobách zničen a usedlost různě měnila majitele. V 15. století vinice nesla název „Oslice“ podle majitele měšťana Antonína, který vlastnil na Staroměstském náměstí dům U Oslů. Jméno Klamovka dostala podle šlechtické hraběcí rodiny Clam-Gallasů, která nemovitost koupila v roce 1757. Ti zde nechali postavit barokní zámeček s mansardovou střechou, okolo založili anglický park s rozmanitými stavbami v duchu zednářské symboliky. V parku nad kostelíkem stojí novogotický altán z roku 1820; výše je umístěný Chrámek noci z doby kolem roku 1790, zasklené otvory v kopuli vyvolávají dojem hvězdné oblohy. Nad ním se rozkládá  barokní skleník v pozdně s rokokovými detaily z 2. poloviny 18. století. V oplocené části parku chovali Clam-Gallasové smečku vlků a pár medvědů, generál Edward Clam-Gallas zde nechal postavit pomníček svému oblíbenému vojenskému koni Kassilovi a kněžna Kristina Coloredo-Mansfeldová zde dala roku 1798 zhotovit  náhrobek rajce, kterou si přivezla z Brazílie. Značného rozkvětu se park dočkal v polovině 19. století, kdy se o něj staral zahradník Josef Blecha, známý jako pořadatel první květinové výstavy v Praze. Později zde pracoval syn Boženy Němcové Karel, který se stal ředitelem Zemského pomologického ústavu v Troji. Vždy v neděli otvírali majitelé  zahradu  veřejnosti. Park měl i další zvláštnost, odehrál se v ní souboj hraběte Leopolda Kolowrata s princem Vilémem Auspergem, který tam padl. Od roku 1904 v restauračním objektu provozoval svůj kinematograf Dismas Šambor-Ponrepo. Výletní restaurace zanikla v roce 1932, kdy ji sokolská obec přestavěla na sokolovnu.

Reflexe

Košíře měly velmi výhodnou polohu přímo na Plzeňské třídě, dříve též označované jako silnice Berounsko-Haselbašská. Ještě v polovině 19. století se do Prahy jezdilo od západu jen přes Smíchov a Malou Stranu a do města se vstupovalo Újezdskou branou. Bylo možné použít také přívoz spojující Smíchov s Novým Městem. Teprve v roce 1878 byl otevřen Palackého most, který zásadně změnil tradiční komunikační vztahy. Kromě Plzeňské třídy byla důležitou cestou dnešní Podbělohorská ulice, zřízená v roce 1878, která spojovala Košíře s Vypichem a Břevnovem. Směrem na jih měly Košíře spojení s Jinonicemi (dnešní Jinonická ulice). Přes košířské území od 3. července 1872 vedla železniční trať bývalé Buštěhradské dráhy. Hned od počátku na ní byla zřízena zastávka Cibulka, která se nacházela zhruba v místě dnešní zastávky Praha-Stodůlky. V souvislosti s novou vilovou zástavbou byla od 15. května 1929 zřízena druhá, dodnes existující železniční zastávka, která se původně pro odlišení od té první nazývala Cibulka-kolonie (dnes Praha-Cibulka). Denně tady zastavovalo šest vlakových spojů. Pro obyvatele Košíř bylo jistě jednodušší dojít přibližně dva kilometry pěšky na Smíchov k Andělu. Od roku 1876 mohli používat koněspřežnou tramvaj směrem k řetězovému mostu císaře Františka I. Od roku 1883  měli k dispozici druhou linku koňky, jezdící přes Palackého most přímo do centra Prahy. Ještě před zavedením koňky ze Smíchova dopravu zajišťovaly omnibusy různých soukromých společností. V 90. letech 19. století omnibusy provozoval krátce i Matěj Hlaváček, ale  jízdy měly jen rekreační charakter.  


L: Kniha o Praze 5, Milpo 1996; Pražský industriál, technické stavby a technická architektura Prahy, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze 2005; Přemysl Veverka a kolektiv: Slavné stavby Prahy 5, Městská část Praha 5, Umělecká agentura Foibos 2005

Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek

E-mail servis
Pro zasílání aktuálních informací vyplňte Vaši
e-mailovou adresu

Malostranský hřbitov
Malostranský hřbitov

Muzeum hl. m. Prahy
Muzeum Prahy

PIS
Pražská informační služba

Partner webu

Partner webu Česká spořitelna a.s.
Partner webu PRAHA

Partner webu Národní muzeum

Partner webu Městská část Praha 5


TOPlist

Copyright© Klub přátel starého Smíchova 2006 - 2016 / Webmaster Tomáš Křivánek / Redakční systém: phpRS
„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain