Karel Hoffmann (*12. 12.1872 Praha - Smíchov, †30. 3. 1936 Praha- Podolí)

Český houslový virtuos a významný hudební pedagog. Primárius Českého kvarteta a Českého tria, profesor houslí na mistrovské škole Pražské konzervatoře. Propagátor české hudby v zahraničí. Vychoval řadu našich a zahraničních houslistů, z nichž někteří, například Stanislav Novák, František Daniel, Kitty Červenková aj., se stali známými sólisty. Byl nositelem státní ceny za rok 1927 a několika zahraničních vyznamenání.  

Rodinné prostředí v němž Karel Hoffmann vyrůstal, bylo velmi prosté a chudé a nepochybně v něm zanechalo zřetelné stopy, které koncentrovaly jeho talent a posilovaly jeho energii při dosažení žitních cílů. V rodině byla hudba považována za prostředek ke snadnějšímu výdělku, a tak byly i malému Karlovi koupeny housle a začal se učit hrát u přítele svého staršího bratra, truhláře Antonína Kohoutka, který byl členem Kroupovy kapely. Dělal rychlé pokroky, brzy se svým učitelem hrál snad v žižkovské restauraci „Na Bezovce“. Obecnou školu navštěvoval na Smíchově, na nátlak otcova německého zaměstnavatele však musel začít chodit do německé měšťanky. Významné pokroky ve hře na housle a výdělky za hru v taneční kapele ho v létě 1885 přivedly, v jeho dvanácti letech, ke zkoušce na pražskou konzervatoř, kde studoval housle u Antonína Benewitze a komorní hru (od května 1888) u Hanuše Wihana. Benewitz brzy rozpoznal chlapcův mimořádný talent a vedl ho k technické virtuozitě, což přispělo k maximálnímu zdokonalování jeho hry a k pěstování umělecké kázně. Již v pátém ročníku se stal koncertním mistrem školního orchestru, při zkouškách houslových koncertů zastupoval sólisty, kteří se zúčastňovali až generální zkoušky. V sedmém roce svého studia, devatenáctiletý, se již vedle sólové orientace intenzivně věnoval jako primárius kvartetní hře spolu se svými spolužáky: Josefem Sukem (druhé housle), Oskarem Nedbalem (viola) a Otto Bergerem (violoncello). První velmi úspěšné vystoupení se uskutečnilo v listopadu 1891 na koncertu Jednoty pro komorní hudbu, v Rudolfinu. Všichni pak absolvovali konzervatoř na přelomu roku 1891-1892, a na radu příznivců kvarteto neopustili. Pro vystoupení 13. listopadu 1892 v Rychnově nad Kněžnou se pojmenovali České kvarteto. Kvarteto brzy dosahovalo oslnivých úspěchů na cestách po Evropě a mladí umělci byli respektováni takovými skladateli jakými byli Edvard Grieg, Johannes Brahms či Anton Bruckner, ale i dalšími osobnostmi, například věhlasným vídeňským chirurgem Theodorem Billrothem, který o nich psal i ve svých Pamětech. Důležitou událostí byly svatby Oskara Nedbala a Josefa Suka, kteří se oženili v roce 1898, a které 3. června 1899 následoval i Hoffmann. Ve svatomikulášském kostele v Praze na Malé Straně si vzal Marii, dceru notáře, básníka a spisovatele Otakara Mokrého z Vodňan. Svědky na jeho svatbě  se stali Julius Zeyer a Hanuš Wihan. Pod dojmem úspěchů Jana Kubelka začal Hoffman od roku 1898 samostatně koncertně vystupovat. Mimořádný ohlas mělo jeho provedení houslového Koncertu a moll Antonína Dvořáka v Praze téhož roku. Poté následoval Amsterodam, Utrecht a Haag, kde hlavně s Dvořákovým koncertem slavil doslova triumfy. Jeho interpretace houslových koncertů, sonát a skladeb Ludvika van Beethovena, Antonína Dvořáka,  Johannese Brahmse, Césara Francka,  Claudia Debussyho, J. S. Bacha, Josefa Suka a dalších byly považovány téměř za klasické; souborné provedení Bachových sonát pro sólové housle v roce 1927 mu získalo státní cenu. Za objevné bylo předtím považováno jeho první provedení Sukovy Fantasie g moll, pro housle a orchestr. Roku 1900  převzal péči i o obchodně-finanční a organizační stránku kvarteta. Zaneprázdnění prací bylo bohužel příčinou toho, že jeho soukromý život nebyl harmonický. Manželská krize vyvrcholila milostným vztahem jeho ženy s Oskarem Nedbalem a jejich společným odjezdem do ciziny roku 1906. Hoffmannovi tak zůstala dcera, která mu později, jako provdaná T. Šetlíková vlastní rodinou nahradila to, co sám ztratil. Nový, velký rozmach, zejména zahraničních vystoupení kvartetu přinesl  až konec války. Hoffmann byl v roce 1922 jmenován profesorem houslové hry na mistrovské škole pražské konzervatoře. Ve školním roce 1926-1927 byl i jejím rektorem. Vychoval řadu významných houslistů, ale vlastních uměleckých plánů se ještě nevzdával a věnoval se studiu a provedením obtížných koncertů J. B. Foerstera, Pavla Hindemitha a dalších. Když se Josef Suk vzdal své výkonné umělecké činnosti a Jiří Herold zemřel, založil Hoffmann v roce 1934 nový komorní soubor, České trio s violoncellistou Ladislavem Zelenkou a pianistou Janem Heřmanem. Existence tria však trvala již jen necelé dva roky, poněvadž druhou operaci rakoviny Hoffmann nepřežil.

Osudy Karla Hoffmanna byly od narození spojeny se Smíchovem. Jeho otec Karel byl tkalcem a až do své smrti v roce 1897 pracoval v přádelně Alexandra Richtra na Smíchově. Jeho matka Veronika, vysílená řadou porodů, zemřela sotva dosáhl čtyř let. Karel byl posledním z jejích devíti dětí. Otec se pak oženil s Karlovou tetou z matčiny strany, která o zbylé děti pečovala stejně dobře jako zesnulá. Bydleli v chudém nádvorním bytě o dvou místnostech, nedaleko smíchovského „Anděla“, v domě zvaném „U Škrýbů“, později se přestěhovali do dělnických domků na Mrázovce u Bertramky. Úspěšné přijetí Karla na pražskou hudební konzervatoř mělo dokonce za následek prospěch rodiny, poněvadž zaměstnavatel, příjemně tím překvapen, povýšil otce na svého domovníka v Jungmannově třídě (nyníViktora Huga) na Smíchově. Ačkoli Hoffmann trávil hodně času uměleckými vystoupeními v cizině, základnou jeho umělecké sólistické práce i práce s Českým kvartetem byla Praha. Posledním jeho bydlištěm byla Praha XV – Podolí, Lopatecká ulice čp. 204.

Karel Hoffmann byl jedním z nejvýznamnějších a nejosobitějších českých houslistů. To, že Českému kvartetu věnoval nejvíce svých uměleckých, fyzických i mentálních sil sice velmi omezilo jeho osobní sólistickou kariéru, na druhé straně velmi přispěl tomu, že se České kvarteto ve své době stalo uměleckým fenoménem, a že jako málokterý jiný soubor se tolik zasloužilo o šíření a poznávání české komorní tvorby ve světě. Svou obětavostí, intenzivní službou umění a tvorbě svých skladatelských současníků a svou pracovní energií se stal vzorem  nastupující generaci českých houslistů. Byl silnou, ale zároveň skromnou osobností, která zdaleka nechtěla zejména v komorní hře vynikat, ale naopak stmelovala své spoluhráče. Centrem jeho snahy a úsilí však byla společná práce na uměleckém růstu souboru. Již při prvních vídeňských koncertech 19. a 24. ledna 1893, kdy hrály Smetanovy, Dvořákovy a Fibichovy smyčcové kvartety, vídeňské obecenstvo po dohrání poslední věty Smetanova kvarteta Z mého života povstalo, bouřlivě provolávalo slávu a mladé české hudebníky šestnáctkrát vyvolalo na pódium. V Rusku nadchli svým výkonem i samotného L. N. Tolstého, který je pozval do svého sídla. Mimořádné honoráře dokonce dovolily, aby si Hoffmann postupně kupoval vzácné nástroje, až dospěl k nádherným houslím Giuseppe Guarnieriho del Gesù z roku 1734, za cenu 10.000 zlatých, což odpovídalo hodnotě slušného statku. Tento nástroj pak dodal  jeho hře a tónu dokonalou krásu.

Jako na mnoho jiných, zapůsobila Hoffmannova hra i na  světově proslulou sopranistku Emu Destinnovou, která svůj dojem a uznání vyjádřila ve verších:

Hrál v podvečer umělec. Hrál tiše,

čar kouzlil báje z divné houslí skrýše.

Ty měkké tóny sladce chvěly vzduchem,

žes nestačil je ani stíhat sluchem.

A zapomněl, že kol se večer tají,

dal nést se hrou svou v divné kraje bájí.

Josef Suk svému celoživotnímu příteli napsal k šedesátinám: „V mých vzpomínkách nevystupuješ jen jako náš primarius. Jsem Ti zavázán za nesmírně mnoho i jako člověku. Tvůj hluboký cit je ovládán pevnou vůlí a dovedeš za všech okolností zachovat klid. Jen Tvoji nejlepší přátelé vědí, jak vřelé srdce bije pod tím klidným zevnějškem. A k Tobě, klidnému, jsem se utíkával v těžkých chvílích života já, neklidný. Za ty chvíle úlevy budiž požehnáno Tvé velké srdce přítele.“ Karel Hoffmeister ve sborníku 40 let Českého kvarteta Hoffmanna charakterizoval: „Vytěžil ze studia virtuózního, co se vytěžit dalo. Ale nevstoupil na cizí sobě půdu, zůstal svému uměleckému ´já´ věren. Ponechal Kubelíkovi slávu virtuozity oslňující, ponechal Ondříčkovi strhující lesk geniálního rapsóda a Kocianovi skvělé kouzlo jiskřivé i ženské grácie: šel vždy svou nejvlastnější cestou za uměním silným, mužným, kde přes veškerou slovanskou citovost nelekal se případně tónů drsnějších, šlo-li o to býti práv stylu díla.“

L: Sborník na paměť 125 let konservatoře hudby v Praze (Usp. Dr. Vlast. Blažek), Vyšehrad, Praha 1936; Pazdírkův hudební slovník naučný II., O. Pazdírek, Brno 1937; J. M. Květ, K. Hoffmann: Kdo je 55, Orbis, Praha 1947; Československý hudební slovník osob a institucí, Státní hudební vydavatelství, Praha 1963, 1965; František Žídek: Čeští houslisté tří století, Panton, Praha 1982;  Who´s who in Central and East-Europe 1933/34, Ed. Stephen Taylor