Šmukýřka (Na Šmukýřce - Mezihoří)

Na území Šmukýřky se rozkládala rozsáhlá vinice Stárka o rozměrech 50 strychů patřící v 15. století Kartouzskému klášteru. Po jeho rozvrácení přesla pod správu obce a roku 1424 byla prodána staroměstskému měšťanu Václavu z Hrobky. O šest let později ji kupuje Kliment Krček, po němž byla vinice nazývána také Krčkovou horou. První záznam o existenci této kulturní památky pochází z roku 1713. Název získala podle povolání jejích majitelů – šmukýřů (vyráběli klobouky, čepice, ozdobné peří, rukavice, zbraně. Na přelomu 18. a 19. století byla několikrát přestavěna. Klasicistní vzhled získala až v roce 1820. Od poloviny 19. století do roku 1921 patří majitelům usedlosti Turbová rodině Linhartů. Na začátku 20. století navštěvoval majitele usedlosti Josefa Linharta malíř Mikoláš Aleš , který zde zanechal svou jedinou vlastní uhlovou kresbu na zdi – erb krále Jiřího z Poděbrad. Zachovala se do dnešních dnů. Šmukýřka přestavuje typ letního sídla spojeného se zemědělstvím. Je tvořena jednopatrovou obytnou budovou s půdním polopatrem s valbovou střechou. Kolem obdélníkového dvora se dvěma vjezdy jsou seskupeny mladší hospodářské budovy. U ohradní zdi se nachází barokní kaplička sv. Prokopa s fragmenty nástěnných maleb a jehlancovitou střechou s lucernou. Na konci 50. let 20. století byla navržena přestavba usedlosti na mateřskou školu, ve stodolách měla být tělocvična, kaple měla sloužit jako skladiště hraček. K tomu nakonec nedošlo. V voce 1970 došlo k její rekonstrukce pro sklady Pražského velkobchodu a pak Městských divadel pražských. Budova je nyní v soukromém vlastnictví. Na špatně přístupném místě za její zdí bylo v únoru 2008 zaznamenáno „sídliště“ pro bezdomovce.

 

Literatura: Památky Prahy 5: stavby, sochy a plastiky a pamětní desky. Praha: Umělecká agentura Foibos, 2006. Laštovková, Barbora. Pražské usedlosti. 1. vyd. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-057-8. Dostupná v Městské knihovně hl. m. Prahy, Mariánské nám 2