Od Anděla na Klamovku

Na území dnešní Prahy 5 se od pradávna nacházelo mnoho hospodářských dvorců. Od dob Karla IV. se na většině kopců nalézaly vinice a k nim patřící viniční domky a lisy. V husitských válkách byly zničeny dva z největších vlastníků zemědělských pozemků: kartouzský a plasský klášter. Jejich pozemky jsou následně rozparcelovány, vznikají další hospodářské usedlosti. Za panování Rudolfa II., který sídlil v našem hlavním městě, se do Prahy stěhuje bohatá šlechta. Ta si pak za hradbami města přestavuje původní hospodářské usedlosti na letohrádky s pěstěnými zahradami. Tato vycházka nás provede od nových moderních budov u Zlatého Anděla přes usedlost Bertramku až do parku Klamovka.
Naší vycházku zahájíme na zastávce tramvaje Anděl v Plzeňské ulici směr Motol.  
Po levé straně máme budovu Zlatý Anděl postavenou v letech 1994 – 2000 stavebníkem ING Real Estate dle projektu architekta Jeana Nouvela. Název domu vznikl podle fresky Anděla (údajně od V. Brožíka) z původního klasicistního domu s pivovarem, který byl společně s celým blokem zničen při výstavbě metra v roce 1980. Zlatý anděl je komplexem celkem 6 budov. Všechny jsou vyzdobeny citacemi z literatury (pražské nebo Prahou inspirované) a obrazy z filmu (symbolická postava anděla z filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem).  

Nad Zlatým Andělem se nachází nově zrekonstruovaná Smíchovská synagoga přestavěná před druhou světovou válkou v konstruktivistickém stylu - skládá se ze tří hranolů různých proporcí s omítkou z umělého kamene. Fasádu zdobí dva nápisy: Mír a zdar dalekému i blízkému (nad hlavním vstupem) a hebrejský nápis: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin. Od 50. let synagoga chátrala, neboť smíchovská židovská obec nebyla po druhé světové válce obnovena. Sloužila proto jako skladiště součástek nedaleké ČKD, podlahu zakryl beton, hlavní loď byla rozdělena přistavěným patrem, zřídily se nákladní výtahy. V roce 1986 hrozila budově demolice, naštěstí k ní nedošlo. Po sametové revoluci přechází do vlastnictví pražské židovské obce, která jí nechá v letech 2003 – 2005 zrekonstruovat dle návrhu Ateliéru Znamení čtyř – architekti s. r. o. Synagoga v současné době slouží jako depozitář Židovského muzea, je zde také studovna.

  Postupujeme-li dále po Plzeňské, míjíme po pravé straně torzo průčelí Ringhofferovy vagonky, které D. A. Studio v roce 1999 začlenilo do Obchodního centra Nový Smíchov, z jehož druhého patra vede lávka pro pěší k zahradě bývalého kláštera Sacré Coeur.  

Přejdeme Radlickou ulici a po pravé straně míjíme hotel Ibis. Zahneme-li za hotelem doprava na parkoviště mezi budovami, po 50 metrech objevíme ukrytý secesní zámeček Baronky Ringhofferové. Má výrazný asymetricky umístěný segmentový štít a schodišťovou věž vetknutou do nároží. Původně stával uprostřed malé zahrady. Od 50. let však chátral a to i v souvislosti se svou blízkostí ke vjezdu do Strahovského tunelu a bouřlivé výstavbě v okolí (hotel Ibis, Smíchov Gate aj.). Od roku 2005 – 2006 zde probíhaly rekonstrukční práce, jejich projektantem byl A projekt, s. r. o. Dnes slouží jako kancelářská budova.

  Vrátíme se zpět na Plzeňskou třídu a přejdeme na protější stranu. Po levé straně míjíme Palác Křižík, dřívější továrnu MEWA. Akciová společnost pro průmysl zbožím kovovým MEWA byla založena roku 1898. Čtyřpatrovou továrnu o půdorysu písmena L dle návrhu Maxe Spielmanna na rohové parcela na Plzeňské ulici nechala postavit firmou Josef a Bohdan Bečkové. Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie dochází k úpadku firmy, která definitivně zanikne během hospodářské krize. Strojní zařízení bylo převezeno do závodu v Roudnici nad Labem a budova prodána akciové společnosti Křižík – Chaudoir. Budovu pro elektrotechnickou výrobu upravila firma Miroslav Smlsal. Po druhé světové válce v budově sídlil národní podnik Křižík. Od září 2004 probíhala celého komplexu budov podle projektu AHK Architekti s.r.o.  

V ulici Na Zatlance odbočující z Plzeňské za Palácem Křižík stojí rozpadající se rondokubistická trafostanice s opěrnou zdí a schodištěm. Zaoblená předsíň nese balkon v patře. Okna přízemí jsou vyplněna zaoblenými betonovými rámci s čtvercovými tabulkami. Navazující opěrná zeď je z kyklopského zdiva s dekorativním litinovým zábradlím. Ulice je pojmenováná podle názvu dnes již neexistující viniční usedlosti Zatlanka. Vinice patřila Kartouzkému klášteru, který jí na počátku 14. století prodává staroměstskému měšťanovi Štěpánkovi, po něm pak získává jméno Hora Štěpánkovská. Po té došlo zřejmě k rozdělení pozemků. Na počátku 18. století se tomuto místu říká Na Záklanku podle svahu, na kterém se nacházelo - zaklánělo. Jiná teorie hovoří o vzniku názvu ze staročeského „zaklati“, tedy bodnout, proklát. Z této doby pochází také budova usedlosti V roce 1878 zde byla založena podnikatelem F. Ellenbergerem cihelna. V roce 1883 patří cihelna Pražsko-smíchovské společnosti k vyrábění strojních cihel. Zatlanka pak byla zbořena. Na konci prvního desetiletí 20. století zde vzniká ulice nesoucí opět jméno po Zatlance, cihelna v té době už nevyrábí.  

 
Vrátíme se zpět na Plzeňskou ulici a pokračujeme rovně pod nájezdem do tunelu Mrázovka, míjíme barevné fontánky a židle a hotel Mövenpick, za nímž odbočíme doleva k Bertramce. V předpolí letohrádku nalezneme sochu dívky od Jana Kodeta pojmenovanou Živý pramen. Původně viničná usedlost z konce 17. století stojí na pozemcích bývalého kartouzského kláštera. V roce 1696 zakoupil pozemek Jan Jiří Templman společně s Františkem Vojtěchem Petzendorfem. Téhož roku jí prodali Fideliovi Weiblovi, o pár týdnů později ji na tři roky koupil prokurátor Menšího Města Jan Jiří Eigel s chotí Annou Marií. Nynější usedlost postavil asi bohatý malostranský sládek Jan František Pimskorn na přelomu 17. a 18. století.V roce 1710 novou usedlost s vinicí kupuje Jan Jiří Jelínek, purkmistr Menšího Města, s chotí Kateřinou. Následovala dražba usedlosti, kdy královští komisaři Josef Stamberský a Bernard Palma s Annou Marií Karpíškovou a jejími nezletilými dětmi Františkem a Rozinou dne 16. února 1723 prodali vše řezníkovi z Menšího Města Vojtěchu Jiřímu Filipovi a jeho choti Anně Kateřině. Název získala podle jedné z majitelek Františky Bertramské, rozené ze Zornfelsu, která ji pod názvem filipovská zahrada zakoupila 7. března 1743. Ta jí v poslední vůli odkazuje svému muži Františkovi, vrchnímu revidentovi královského berního úřadu. Ten odkazuje, kromě zeleného salonku, říšskému hraběti Františkovi Leopoldovi de Longweval z Buqoi. Ten v roce 1766 usedlost s polnostmi prodává paní Terezii Benediktové, manželce královského proviantního oficíra. Ještě v témže roce usedlost kupuje Marie Anna Kavínská. Klasicistně byla usedlost přestavěná ve 2. pol. 18. století. Roku 1784 se „vinice za Újezdskou branou ležící, obecně Bertramkou zvanou, dříve Kolbovský dvůr, se všemi k tomu patřícími osetými polnostmi, zahradou a štěpnicí, obytným domem, sýpkou, s pěti kravami a dvěma tažnými voly, vozem a pluhem“ stala za 3525 zlatých majetkem manželů Duškových - klavíristy, pedagoga a skladatele Františka Xaveria a jeho ženy, operní pěvkyně Josefíny, kteří se pravděpodobně zasloužili o pražské uvedení Mozartových oper Únos ze Serailu, Figarova svatba a o pozvání jejich autora do Prahy. Usedlost je světově proslulá pobytem W. A. Mozarta, který tu byl hostem manželů Duškových v roce 1787 a dokončoval zde operu Don Giovanni těsně před jeho památnou pražskou premiérou 29. 10. 1787. Zde také Mozart složil a paní Duškové věnoval koncertní árii Bella mia fiamma, addio. Znovu tu pobýval v roce 1791. V této době vypadala Bertramka jinak, než jak ji známe dnes. Mozartův nejstarší syn Karel vzpomíná ve svém dopise Adolfu Popelkovi na cestu na usedlost: “S očima zavázanýma bych si ani nyní ještě – po padesáti devíti letech – cestu tam jistě nezmýlil. Jde se za Újezdskou bránu podle zahrady hrabat Buquoiů po levé a hostince U čísla prvního po pravé ruce; pak silnicí asi čtvrt míle dále, potom se odbočí na silnici vpravo se oddělující, užší, ale také sjízdnou, a dojde se do kaštanové aleje, která vede až k vratům předního dvora panské usedlosti.“ Samotná Bertramka měla zdobenou táhlou lomenou střechu krytou prejzy po způsobu staveb z let 1700, což bylo typické pro tehdejší okolí Prahy.

Po smrti svého manžela v roce 1799 Josefína Dušková Bertramku prodává paní Alžbětě Ballabenové. Z kupní smlouvy se dozvídáme informace o vnitřním vybavení domu „… k tomu patřící budovy se vším, co je uvnitř přikuto i přibito, neméně se vším vnitřním zařízením, avšak s výjimkou porcelánu, maleb, mědirytin, pak lustrů a k tomu přináležející bronzi a malého stolku v kabinetu, jakož i jejích dvou knihoven, všechno se vším, jak stojí a leží“ za 7630 zlatých vídeňské měny. Roku 1838 usedlost po exekučním řízení koupil velký ctitel Mozarta Lambert Popelka, později přechází na syna Adolfa. Prvního ledna 1871 došlo k velkému požáru, který změnil  vnitřní i vnější podobu usedlosti. Zachována naštěstí zůstala část budovy, kterou Mozart obýval. O podobě budovy před požárem se však bohužel nedochoval žádný dokument.

První pamětní knihu na Bertramce založil Adolf Popelka při oslavách 120. Mozartových narozenin. Na prvním místě je podepsán autor plastiky Mozartova poprsí Tomáš Seidan. V roce 1887 při oslavách 100. výročí od uvedení Dona Giovanniho navštívil Bertramku Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich a Otakar Hostinský. Do této knihy se návštěvníci zapisovali až do roku 1927.

Poslední majitelka Matylda Slivenská vilu odkázala v roce 1925 mezinárodní nadaci Mozarteum ve Vídni, r. 1929 ji koupila za půjčku od Městské spořitelny pražské ve výši 190.000 Kč Mozartova obec v Praze (založena r. 1927), v jejímž majetku zcela mimořádně zůstala až do r. 1986. V roce 1986 převzal budovu stát, v následujícím roce prošla rekonstrukcí. Památník W. A. Mozarta a manželů Duškových na Bertramce byl založen Národním muzeem v roce 1956.

1. 12. 2000 byla zde otevřena nová stálá expozice, která vyplňuje obytné patro o sedmi místnostech, ve dvou z nich Mozart bydlel. Prostory byly uvedeny do původního stavu a vybaveny původním nábytkem, byly sem soustředěny veškeré památky na Mozarta a manžele Duškovy jako hudební nástroje, rukopisy, dopisy, obrazy, rytiny, tisky a další dokumenty.

K Bertramce patří zahrada, v níž stojí sala terrena s původními malbami z let 1700 a 1780 (slouží jako koncertní síň), pískovcová fontána se sochou Živý pramen od J. Kodeta z roku 1975 a plastika skladatelova poprsí od T. Seidana z roku 1876.
Pod usedlostí se nacházejí hluboké sklenuté sklepy určené  k úschově mléka včetně bazénku s vodou.

  Po prohlídce Bertramky sestoupíme Mozartovou ulicí níže do ulice pojmenované po někdejším majiteli usedlosti F. X.Duškovi.  Po 150 metrech spatříme po pravé straně veřejnosti nepřístupný Malostranský hřbitov s kostelem Nejsvětější Trojice. Jednolodní podélný kostel s věží v průčelí je pozdně klasicistní stavbou z let 1831 – 1837. Stojí na místě stejnojmenné kaple zbudované za morové epidemie v letech 1713 – 14. Na hlavním oltáři se nachází obraz Nejsvětější Trojice s Posledním soudem od Františka Hořčičky (mrtví vstávají za hlaholu andělských polnic). Součástí výzdoby kostel je dále obraz sv. Anny (kopie podle Rubense) od Filipa Mazance a obraz sv.Kříže od L. Blankarta. O výstavbu kostela se zasloužilo malostranské bratrstvo lásky k bližnímu (k jehož majetku kostel patřil, kaplička sv. Rocha byla v majetku pražské obce). Zásluhou sbírek při májových slavnostech Vzkříšení se Bratrstvu podařilo získat dostatek prostředku k postavení nového kostela. Mezi dobrodinci byl zejména Pasovský biskup, hrabě Leopold Thun Hohenstein, který zemřel na svém nedalekém letním sídle Cibulka a byl zde pohřben..  Roku 1818 umírá expozita Liborius Kiewetter. Vzhledem k tomu, že nebyl jmenován nový, připadl Malostranský hřbitov až do roku 1859 pod službu smíchovských farářů.

Ke kostelu z pravé strany přiléhá Malostranský hřbitov o velikosti 2,2 ha. Je přístupný dvěma vchody z Plzeňské třídy. Vybudován byl z popudu představených vlašského špitálu  v době morové epidemie r. 1680 pohřebiště na místě bývalé vinice a zřídili u něj špitál pro nemocné morem. Mnoho nemocných i obětavých jezuitů, kteří je ošetřovali, zde bylo pohřbeno při této i další morové epidemii v letech 1713 - 14. Když Josef II. zakázal pohřbívat uvnitř města a pod kryptami kostelů, stal se malostranský hřbitov od 1. července 1787 městským pohřebištěm obyvatel na levém břehu Vltavy - pro Malou Stranu a Hradčany a později i Smíchov (pro obyvatele pravého břehu byl určen Olšanský hřbitov). Město se rychle rozrůstalo a hřbitov se brzy ocitl uvnitř obydlené části, což vedlo k jeho uzavření v r. 1884. Pak se pohřbívalo na hřbitově Na Malvazinkách. Plán rozvoje Smíchova později předpokládal zrušení Malostranského hřbitova, ale vlna protestu významných osobností tomu zabránila. V průběhu doby byl však hřbitov několikrát redukován, část hřbitova zabrala komunikace a mnohé náhrobky odtud byly přemístěny zejména na Olšanské hřbitovy a na Vyšehrad (např. Karel Jaromír Erben).

Uprostřed hřbitova stojí nejvýznamnější náhrobek biskupa pasovského, hraběte Leopolda Thun-Hohensteina. Pomník patří k vrcholným dílům sochaře Václava Prachnera. Byl ulit v hořovických hutích a je významnou památkou uměleckého slévárenství u nás. Celý areál hřbitova je rozsáhlou galerií zejména empírové funerální plastiky. Mezi autory náhrobků jsou další slavná jména - František Xaver Lederer, Josef Malínský, Jan Ludvík Kranner, Josef a Emanuel Maxovi. Známý je náhrobek Svaté holčičky, dílo Josefa Maxe z r. 1851 - na kamenném podstavci ležící postavička děvčátka, ke kterému děti spontánně začaly nosit svá přáníčka a kytičky. Příběh holčičky bývá vyprávěn v různých obdobách. Podle jedné pověsti žilo v jedné rodině na Újezdě milé a hodné děvčátko (na náhrobku je uvedeno jméno Anna Degenová zemřela 1851), které jednoho dne vypadlo nešťastnou náhodou z okna. Podle jiné pověsti se jednalo o dcerku malíře Kristiána Rubena, která zemřela v nejranějším dětském věku na tuberkulózu. Kolem náhrobku vznikla legenda, kterou zpracoval František Kožík v knize Svatá holčička. Václav Sedláček ve svých Dějinách Smíchova uvádí zase pověst, že matka holčičky zemřela při porodu, ale dcerku v noci navštěvoval její duch, aby jí kolébal. Když byl holčičce jeden rok, byla svým otcem ráno nalezena mrtvá, ale s andělskými křídly.

Na Malostranském hřbitově odpočívá mnoho významných osobností např. Dienzenhofer Kilian Ignác (1690 - 1752), stavitel, Dienzenhofer Krištof (1655 - 1722), stavitel, Dušek František Xaver (1731 - 1799), skladatel, klavírní virtuos, Dušková Josefina (1753 - 1824), pěvkyně, Mozartova hostitelka na Bertramce, Erben Karel Jaromír (1811 - 1870), básník, archivář, 1907 přenesen na Olšany, Kosárek Adolf (1830 - 1859), malíř krajinář, Mánes Antonín (1784 - 1843), malíř, Mánes Václav (1793 - 1858), malíř, Morstadt Vincenc (1802 - 1875), malíř Prahy a j. měst, Pfleger-Moravský Gustav (1833 - 1875), spisovatel, sochařská rodina Platzerů nebo František Ringhoffer (1817 - 1873), továrník. Mnohé cenné náhrobky jsou zničené a již neopravitelné. Aby se zabránilo dalšímu vandalskému ničení, je hřbitov uzavřen a vstup je pouze na požádání. Na hřbitově se již nepohřbívá.

Pokračujeme dále ulicí Vrchlického a po levé straně míjíme Husovy sady a Černý vrch pojmenovaný dle majitelů Smíchova, Košíř Schwarzenberků. Z kraje parku vidíme bustu Jana Husa s nápisem Pravdy každému přejte od Karla Pokorného a o sto metrů dál bustu Pabla Nerudy z roku 1980 od Zdeňka Kolářského. Na rohu ulic Na Popelce stojí budova základní umělecké školy a za ní bývalý parostrojní pivovar. Pivo se v košířském pivovaru vařilo už na přelomu 18. a 19. století. Jeho současná podoba je dílem přestavby provedené v roce 1880 novým majitelem Alexandrem Lannerem. Novorenesanční fasády se secesními prvky vznikly až v roce 1896. Svou činnost ukončil v roce 1934 a to i díky tvrdé konkurenci Smíchovského pivovaru. V dalších letech fungoval jako stáčírna lahvového piva Krušovice. V roce 1998 byl přestavěn na kanceláře dle návrhu projekčního ateliéru Aukett + Collingwood architects s. r. o. Nyní je sídlem Národního bezpečnostního úřadu. V ulici Na Popelce se nachází také Salla Terena patřící původně k dnes již neexistující usedlosti Popelka.

  Pokračujeme dále po Vrchlického ulici až na křižovatku s ulicí Prachnerova, kam zahneme. Dostaneme se jí až ke křižovatce s Plzeňskou ulicí. Po pravici stojí někdejší košířská radnice. Roku 1896 byly Košíře povýšeny na město s vlastním znakem a radnicí. Ta stávala na rohu Plzeňské a Pod Radnicí v sousedství budovy staré košířské školy. Prvním starostou byl Matěj Hlaváček, stavitel tramvajové trati z Anděla na Klamovku. V roce 1908 rozhodly orgány obce o stavbě nové budovy místo původní jednopatrové. Plány vypracoval stavební rada Srb, stavbu provedla firma Josef a Bohdan Bečkové. Dokončena byla v roce 1908 jako třípatrová budova se štíty na průčelích a s věžičkou. Pod každým štítem je znak Košíř. Na nárožní konzole pokryté rostlinným štukovým dekorem stojí pod baldachýnem ženská postava s korunou na hlavě, držící štít  Košíř. Vedle ní je postava dětská. Po roce 1922 zde sídlil úřad pro Prahu XVII, kam patřily i Jinonice a Motol a to až do roku 1960, kdy vznikla Praha 5 a společný úřad se přesunul na Nám. 14. října. Poté zde byly umístěny kanceláře podnikového ředitelství RaJ, Policie ČR a školský úřad. Od volebního období 2002 – 2006 je budova sídlem Sociálního a zdravotního odboru Úřadu MČ Praha 5.  

Na křižovatce ulic Plzeňská a Podbělohorská stojí kaple Nanebevzetí Panny Marie. Dříve v jejích místech stávala malá kaplička, která byla součástí vinice. V roce 1752 byla kaple přestavěna. Z původní stavby se  stalo kněžiště. Současná podoba má obdélníkový půdorys, apsidu a drobnou sakristii. Fasádu člení lisenové rámce, průčelí ukončené štítem s projmutými křídly je zvýrazněno bosáží. Nad vchodem je kasulové okno a drobné kruhové okénko. Na sedlové střeše se nalézá sanktusníková věžička. Vlastníkem je Římskokatolická farnost u kostela Nejsvětější Trojice Praha - Košíře. V parčíku před Klamovkou stávala socha Jožky Javůrkové. Vydáme se po asfaltové cestičce do parku Klamovka, kostel po pravé straně. Tak jako v jiných podobných místech zde bývaly kdysi vinice s viničným lisem, které patřily kartouzskému klášteru. Ten byl v husitských dobách zničen a usedlost různě měnila majitele. V 15. st. vinice nesla název Oslice podle majitele měšťana Antonína, který vlastnil na Staroměstském náměstí dům U Oslů. Jméno Klamovka dostala usedlost podle šlechtické hraběcí rodiny Clam-Gallasů, která nemovitost koupila v r. 1757. Nechali zde tehdy postavit barokní jednopatrovou usedlost v podobě pohodlného zámečku s mansardovou střechou. Zároveň zde tehdy založili anglický park s rozmanitými romantickými stavbami. V parku nad kostelíkem stojí novogotický altán z r. 1820. (tento altán je v současné době nově zrekonstruován, konají se tu výstavy) Výše nad ním je Chrámek noci z doby kolem r. 1790, menší centrální stavba se zasklenými otvory v kopuli, což vyvolává dojem hvězdné oblohy. Ještě nad ním je zahradní altán v pozdně barokním stylu s rokokovými detaily a pokojovou malbou z 2. poloviny 18. st., používaný v naší době jako umělecký ateliér. V oplocené části parku chovali Clam-Gallasové na lov smečku vlků, šakalů – dokonce i bílé - (šakali stáli také na sloupech u vchodové zamřížované brány), rysů a pár medvědů. Generál Edward Clam-Gallas nechal v parku postavit kamenný pomníček svému oblíbenému vojenskému koni Kassilovi a kněžna Kristina Coloredo-Mansfeldová r. 1798 dala zhotovit další pomníček svému oblíbenému ptáčku z čeledi rajek, kterého si přivezla z Brazílie. Značného rozkvětu se dočkal park v polovině 19. st., kdy se o něj staral zahradník Josef Blecha, známý jako pořadatel první květinové výstavy v Praze. Později zde jako zahradník pracoval také syn Boženy Němcové Karel. Vždy v neděli otvírali majitelé park pro veřejnost, později i častěji. V  18. století se letohrádek se zahradou stává oblíbeným místem ke šlechtickým soubojům. Údajně zde mělo dojít k úmrtí oblíbence Marie Terezie chorvatského šlechtice Jelačiče v souboji s Maďarem Arpádem Zöleszem. Poté byly souboje zakázány. Clam-Gallasové sem poté přestávají dojíždět a letohrádek prodávají. Roku 1877 se zde však i přes zákaz odehrál jeden z posledních šlechtických soubojů v Čechách. Hrabě Leopold Kolovrat v něm zabil prince Viléma Auersperga. Souboj byl veden na pistole. Záminkou byla čest dámy – princ Auersperg zachytil ve vojenské poště milostný dopis své snoubenky a neprávem jej otevřel. Hrabě Kolovrat prchl do Ameriky. V následujících letech Klamovka pustla. Celou nemovitost i s parkem koupil r. 1895 košířský starosta Matěj Hlaváček, který zde nechal zbudovat zahradní restauraci s tanečním sálem, v němž v r. 1904 provozoval Dismas Šambor - Ponrepo svůj kinemarograf. Pro snadnější dopravu Pražanů sem nechal Matěj Hlaváček postavit na vlastní náklady elektrickou dráhu Smíchov - Košíře, později začleněnou do Elektrických podniků. Své podnikatelské dluhy starosta Košíř nedokázal splácet a řešil je sebevraždou. Klamovku pak přebírá jeho syn, který  z ní učinil oblíbené výletní místo. V letech 1924 - 26 na části pozemků byly vystavěny rodinné domky. Ve 30. letech byla restaurační budova přestavěna na sokolovnu s letním cvičištěm a byly zde vystavěny první moderní kryté tenisové kurty u nás. Klub Klamovka v barokním zámečku slouží mládeži.

 

Vycházku můžeme zakončit v restauraci Klamovka umístěné v sokolovně.